Křesťanské rodiny z Iráku se od pátečního večera seznamují s životem v Česku. Během noci postupně přijeli do Okrouhlíku u Jihlavy, Brna a po půlnoci také do Smilovic u Třince. Na pondělním mimořádném setkání vedení obce s občany někteří lidé příjezd uprchlíků kritizovali, v sobotu byl ale kolem smilovického střediska klid.
Uprchlíci se začínají zabydlovat. Domů se už nevrátíme, vědí
Iráčané mají za sebou třicetihodinovou cestu z Blízkého východu a život, který si Středoevropan podle jejich názoru nedokáže ani představit. Ve Smilovicích chtějí začít nový život.
„Toto bude náš stát. Domů se už nikdy nevrátíme. Tamní společnost nás nechce. Mám strach. Po Islámském státu může přijít ještě horší režim,“ svěřila se šestačtyřicetiletá Maya.
Mám se dobře! Uprchlíci se učí první české věty (zdroj: ČT24)
Do Česka přijela s manželem Naelem a dospívajícím synem. V posledních letech v Iráku přišli o mnoho příbuzných či přátel. Syn byl postřelen a kulku má stále v těle. Nael si s rodinou ve své původní vlasti postavil vysněný dům. Nakonec ale domek museli opustit, když utíkali před válečnou frontou. „Islámský stát postupoval, byl od našeho města 30 kilometrů. Armáda ustoupila. Byli čím dál blíž,“ vzpomínal čtyřiapadesátiletý muž se slzami v očích.
Slyšeli zvuk bombardování, přesto doma zůstávali. Ani když zabili dvě děti a ženu ze sousedství, domov neopustili. Když se bojovníci dostali do města a začalo se střílet i v ulicích, rozhodli se utéct. „I v kostele říkali, aby křesťané odešli. Jedno odpoledne jsem sebral rodinu a odjel,“ doplnil. Před rokem a něco se dostal do Kurdy ovládaného Irbílu. Tam žili v nuzných podmínkách v objektu bez střechy společně s dalšími 400 uprchlíky. Po pěti měsících se jim ulevilo, rodina dostala karavan. V té době se už snažil dostat do České republiky.
Iráčané Marwan a Nibras hovoří ve Smilovicích s novináři
Zatímco Nael a jeho manželka se ještě v Česku rozkoukávají, o generaci mladší Marwan a jeho manželka Nibras zde žijí už od konce ledna. Přiletěli i s tříletým synem a dvouletou dcerou s první skupinou. Dosud bydleli v areálu Okrouhlík u Jihlavy. „Měli jsme těžký život v Iráku. Byli jsme pronásledováni, často jsme utíkali. Zabíjeli nás islámští teroristé. Nebylo tam bezpečno. Manžel měl problémy i v práci. Děti neměly žádnou budoucnost,“ uvedla čtyřiadvacetiletá Nibras, která se už několik týdnů učí česky. Zatím zvládne napočítat do deseti či vyjmenovat dny v týdnu.
Poděkování nestačí…
Iráčtí uprchlíci ve Smilovicích
Všechny dočasné obyvatele smilovického střediska Karmel spojuje nejen osud iráckých křesťanských uprchlíků. Společný nyní mají i pocit štěstí. Hlavně z toho, že jsou v bezpečí. „Věděl jsem, kam jedeme. Věděl jsem, že Češi jsou přívětiví lidé. Je to ale ještě lepší, než jsem čekal. Děkujeme celému českému národu. Jediné, co jsme chtěli, je být v bezpečí. Musíme se nyní naučit vaše zvyky a tradice. Poděkování nestačí,“ tvrdí Nael.
Ve Smilovicích nyní žije 14 uprchlíků – deset dospělých a čtyři děti. V dalších dnech by jich mělo ještě dvakrát tolik přibýt. Starají se o ně pracovníci a dobrovolníci Slezské diakonie. V zařízení budou jen dočasně, šest až osm týdnů. Soustředí se na výuku českého jazyka a poznávání české kultury. Pak se rodiny přestěhují do klasických bytů a projdou dalším asi čtyřměsíčním integračním procesem. Mezitím by v ČR měly získat azyl.