Brno – První nádech revoluce na pražské Národní třídě utlumil v roce 1989 víkend. Během dvou volných dnů ale pražský neklid prosákl i do regionů. V Brně se počínající revoluce chopili studenti, kteří hned v pondělí 20. listopadu ráno vstoupili do stávky. Už na první demonstraci na centrálním náměstí Svobody dorazily desítky tisíc lidí. A to i přesto, že se demonstrace odehrála v tichu – chyběla totiž zvuková aparatura.
Revoluce do Brna přitekla z areálu místní Filosofické fakulty Jana Evangelisty Purkyně. Už o víkendu po 17. listopadu se tamní studenti začali připravovat na stávku, kterou vyhlásili hned v pondělí 20. listopadu ráno. „Na dvoře fakulty se nás sešel jenom hlouček. Nastříkali jsme sprejem na zem slovo stávka,“ vzpomíná na listopadové události jeden za zakladatelů stávkového výboru Roman Švanda.
Už v poledne se na dvoře fakulty sešli studenti i z dalších škol, odhadem jich bylo ke dvěma tisícům. „Jako první se k nám připojila JAMU. Na ostatních školách měli velké problémy s kantory, studentům třeba vyhrožovali vyhazovem,“ řekl Švanda. Naopak na filosofické fakultě řada vyučujících stávku podpořila. Třeba profesor Dušan Šlosar nabídl studentům svoji pracovnu jako sídlo stávkového výboru.
Kromě stávky vyhlásili studenti i pravidelné manifestace – každý den v pět hodin odpoledne na náměstí Svobody. První se konala hned 20. listopadu. „Veřejná bezpečnost v Brně demonstrovala svoji sílu hned první den. Policisté přehradili přístupy k náměstí Svobody. Já jsem byl ve skupině, která se pokoušela prolomit policejní bariéru v dnešní Rašínově ulici. Nakonec k fyzickému střetu nedošlo, policie po jisté době průchod uvolnila a od té doby viditelně demonstracím nebránila,“ popsal Jiří Voráč, který v roce 1989 pomáhal zakládat stávkový výbor brněnských vysokých škol a dnes na „své“ revoluční filosofické fakultě působí jako vedoucí Ústavu filmu a audiovizuální kultury.
20. listopadu dorazilo na náměstí Svobody podle různých odhadů mezi 20 až 40 tisíci lidmi. První dny nebyla manifestace ani ozvučená, řečníky tak slyšel jen hlouček demonstrantů kolem podia. „Sám jsem tam několikrát mluvil a byl to úplně fascinující pocit, mluvit k takhle obrovskému davu a v takové euforii, která se nás postupem času zmocňovala. Ačkoliv výsledek byl dost nejasný,“ dodal Vořáč.
Do Brna a ještě dál
Demonstracemi ale práce studentů nekončila. Důležité bylo dostat informace o stávce nejen mezi Brňany, ale i do dalších koutů regionu. „Na filosofické fakultě vzniklo kromě Občanského fóra i největší organizační a tiskové centrum. Na xeroxech se jelo non stop. Dodnes vzdávám hold těm bezejmenným studentům, kteří tady 24 hodin denně pomáhali, i kurýrům, kteří letáky roznášeli po městě, ale rozváželi je i po menších městech a obcích mimo Brno, kde informovanost nebyla tak velká,“ popsal Švanda.
Studenty v šíření revolučních myšlenek nezastavili ani uniformovaní policisté, kteří demonstrativně korzovali na ulici před fakultou, ani vědomí, že v bytě naproti vchodu do budovy sídlila státní bezpečnost a všechno pozorovala.
Už 24. listopadu se k revolučnímu dění připojila Břeclav a 27. listopadu byly informace o generální stávce v celém kraji.
