Švihlíková: Myslet si, že lidé něco „vyzkoušejí“ a vrátí se k podpoře tradičních stran, je naivní

V souvislosti s prezidentskými volbami se obnovila debata o tom, jak moc je rozdělená Česká republika, vyjádřeno například tím, že Praha volí jinak než zbytek země a podobně. Jenže v záplavě všech možných komentářů a analýz se zapomíná na to, že „problém“ rozdělených zemí není výlučně českou specialitou. To, že hlavní město, hrubě řečeno, volí jinak než zbytek republiky, známe koneckonců i z Rakouska nebo Velké Británie. Fenomén rozdělení nemá tedy moc co do činění se současným (a pokračujícím) prezidentem, ten je prostě českou personifikací tohoto jevu.

Rozdělování má přitom hlubší kořeny, nelze je přičíst čistě ekonomickým problémům. Koneckonců tento aktuální fenomén zasahuje vyspělé země v době, kdy se zrovna ekonomicky daří.

Na jedné straně najdeme ty, kteří se domnívají, že současné uspořádání – v širokém smyslu toho slova, tedy ekonomické i politické – jim prospívá a přejí si, byť třeba s určitými menšími modifikacemi jeho pokračování. Na straně druhé jsou ti, kteří cítí celkovou úzkost ze změn, jejichž dynamiku nevítají, ale která je děsí. Jejich všeobecnou motivací je řád věcí změnit.

Vyhřezlo hned několik krizí najednou

Myslím, že to byla Velká recese, která tento pohyb, toto štěpení rozpohybovala. Přinesla nicméně, jak to už u krizí často bývá, něco velice cenného. Nutnost promýšlet věci jinak. To se týká ekonomických souvislostí, i ekonomie jako vědy. Diskutuje se o tom, co jsou peníze, zpochybňuje se více než kdy jindy ukazatel hrubého domácího produktu (HDP), ale i „zajeté“ ekonomické modely atd.

Také se otevírají hlubší otázky, například jak uspořádat společnost. Tyto velké otázky, které zpochybňují všechno dosud zavedené, jsou symptomem hlubokých krizí v řadě sfér, které vyhřezly víceméně simultánně.

Ti úzkostní, kteří se cítí ohroženi na mnoha frontách, od té sociálně-ekonomické po tu kulturní, hledají svůj hlas. Toto hledání není ukotveno (zatím) a projevuje se v řadě konkrétních, někdy místně-specifických forem.

Vedle tradičních politických štěpení se objevuje jedno, které ta ostatní neničí, ale překrývá. Je to dělení na establishment a anti-establishment. Pod ním jsou stále vrstvy liberální X konzervativní a levice X pravice, ale štěpení pro řád a proti němu je dominující.

Anti-establishmentové hledání se projevuje různě. V podpoře stran i osobností, které se tak označují (nebo tak působí, dokud se neprokáže opak). Řada politiků si tento trend uvědomila a rozhodla se zahrát roli anti-establishmentového aktéra, například francouzský prezident Emmanuel Macron, který si k úřadu zajistil i narychlo sešité hnutí, nebo rakouský kancléř Sebastian Kurz, kterému se podařilo tímto stylem politiky ovládnout velmi tradiční sílu rakouské politiky – lidovce. Zvolení Donalda Trumpa je už blíže reálnějšímu anti-establishmentovému politikovi, i když takový Bernie Sanders by této charakteristice odpovídal ještě lépe.

Nebýt neviditelný

Mít hlas znamená snahu být znovu pánem svého osudu, nebýt neviditelný. Může to znamenat dát hlas silné osobnosti, o níž si myslím, že mě bude brát vážně a že právě u ní najdu zastání.

Hledání toho, kdo (co) se mě zastane, co mi dá hlas, se ale neomezuje jen na politiky a nová hnutí, ale také na procesy. Tím je třeba referendum – debata u nás, která se úzce zaměřuje jen na takzvaný czexit, opět není nic ojedinělého. Debaty o častějším používání prvků přímé demokracie najdeme v řadě vyspělých zemí, začít můžeme opět u našeho jižního souseda.

Zastupitelská demokracie mnoho lidí zklamala, protože jim nedodala výsledky, v něž doufali. Pokud mám pocit, že mě nikdo nezastupuje, mohu na politický proces zcela rezignovat. Ale pokud míra ohrožení roste, budu hledat jiné cesty. Referendum, které nabízí hlas každému jednomu, bez zprostředkování, může lidem vrátit pocit, že budou opět pány svých životů – koneckonců právě s tím operoval i brexit.

Vzpoura proti řádu

Čímž se dostávám na makroúroveň. To, co vidíme v rovině individuální, se projevuje i v rovině společenské. Proto po letech integračního nadšení nastupuje vystřízlivění a důraz na suverenitu. I ta má „dát hlas“, i ta má zajistit, že nějaké „vyšší zájmy“ nepovedou k tomu, že velká část občanů bude neviditelná. Proto stahování z multilaterálního systému, brexit, Katalánsko. Je to součást stejného pohybu – vzpoury proti řádu.

Bylo by naivní si myslet, že si občané teď něco „vyzkoušejí“, zklamou se a vrátí se pěkně zpátky, k podpoře tradičních (starých, dobrých) stran, k podpoře establishmentu a vše zase pojede v zajetých kolejích.

I když je řada forem hledání odsouzena k nezdaru, bude pokračovat, dokud zklamaní občané svůj hlas nenajdou. Jsme teprve na začátku Velké transformace.