Před deseti lety představil Apple první iPhone. Smartphone, který měl překonat všechny „dětské telefony“ – jak o konkurenci rád hovořil Steve Jobs. A povedlo se mu to. Můj text proto nebude ani tak o samotném iPhonu, jako o revoluci která změnila celé jedno průmyslové odvětví.
iPhone před deseti lety přinesl myšlenkový obrat
Když se na toho podivína v černém triku stojícího 9. ledna 2007 na podiu podíváme optikou dneška, je vlastně trochu směšný. Steve Jobs tehdy držel v ruce miniaturní přístroj s „opravdu obrovskou“ obrazovkou s úhlopříčkou 3,5 palce. Když demonstruje jednotlivé schopnosti, je jasně vidět, že nový jablečný zázrak je vlastně dost pomalý a funkce, jimiž disponuje, jsou možná „úžasné“, ale není jich mnoho.
Sledovat uvádění nových výrobků společnosti Apple, tzv. „keynotes“, tehdy ještě ani pro technologické nadšence nebyla povinnost. iPhony jsme proto my poučenější civilové viděli až v okamžiku, kdy pro ně první Češi začali jezdit do Spojených států. A pořád jsme tomu kouzlu nerozuměli. Copak tahle přihlouplá placka s omalovánkami na obrazovce může nahradit naše dokonalé Nokie?
Osobně jsem v roce 2007 používal model N95. Vzpomínáte si na něj? Nemyslím si. Lepší smartphone ale tehdy koupit nešel. Neuvěřitelně velký displej, kterému bychom se dnes vysmáli i u lepšího cyklocomputeru. Konstrukce tzv. slideru skrývala klávesnici a vysouvala se na obě strany. Kvůli tomu byl telefon dost tlustý a displejová část ani v nevysunutém stavu nevydržela v klidu a povrzávala. I webové stránky se na telefonu daly prohlížet pohodlně. Pokud se tedy člověk smířil s kurzorem v podobě šipky, kterým se po milimetrech posouval stiskem kurzorového tlačítka.
Operační systém se nahrával kabelem, pro každý typ telefonu byl jiný
Aplikace operačního systému Symbian se tehdy nestahovaly v centrálním obchodě, ale jen na webových stránkách vývojářů. Nebo pirátů – ale to samozřejmě …ehm… nikdo nedělal. Do telefonu se nahrávaly kabelem a bylo potřeba doufat, že se budou korektně zobrazovat – pro každý typ telefonu totiž tvůrci museli napsat separátní verzi programu.
Už o půl roku později i Nokia přišla se svým prvním dotykovým telefonem – zákazníci chtěli „něco jako iPhone“. Jenže to nedostali. Displej reagoval pouze na dotyk nehtu nebo pera, jemuž se Steve Jobs hlasitě vysmíval. Prostředí se zasekávalo. Ovládání bylo krkolomné.
O pár let později Nokii kupuje Microsoft a zanedlouho poté ji odesílá na smetiště dějin. Počkala tam na BlackBerry, Motorolu a další velikány, které si před deseti lety Steve Jobs slíbil porazit.
Jedno tlačítko na vše
Porážka to byla drtivá. A teprve dnes přicházíme na to, proč se odehrála. Zatímco do roku 2007 se lidé přizpůsobovali IT technologii, iPhone přinesl myšlenkový obrat. Uživatelé mohli přestat myslet na to, zda korektně ukončili aplikaci aby neběžela nepozorovaně na pozadí. Stačilo vědět, kde je „tlačítko Home“. Nemuseli se přeučovat na odborníky v IT terminologii: iPhone si vystačil s ikonami, které vypadaly jako skutečné předměty.
Šlo ale i o ještě menší drobnosti. Už jen málokdo si vzpomene, že na prvních dotykových telefonech se menu posouvalo jen tažením jezdce na straně obrazovky – tak jako na stolním počítači. Do ikonek na displeji iPhonu krytém opravdovým (!) sklem stačilo přirozeně šťouchat jako do předmětů na stole.
Dnes je téměř jisté, že podobnou revoluci už Apple nezopakuje. Společnost z Cupertina, která se kdysi odmítla přizpůsobit trhu a proti všem si trh zformovala dle svých představ, dnes patří mezi ty samé dinosaury, které se kdysi zavázala zničit. Noví revolucionáři se ale možná už dnes připravují na svou první keynote.
Vystudoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy. V České televizi pracuje jako moderátor Studia ČT24 a večerního bloku 90'ČT24. Kromě dvou dcer a vystupování s kapelou Funk Corporation vyplňují jeho volný čas i mobilní telefony a komunikační technologie. Pět let spolupracuje s odborným magazínem Mobilizujeme.cz. Jeho rukama prošly desítky přístrojů všech platforem.
Tomáš Drahoňovský