Canneské extrémy

Extrémy mají na filmovém festivalu v Cannes své požehnání. Bez nich by festival nebyl tím třaskavým filmovým doupětem, odkud každoročně vystřelují provokativní filmové ohně. Jeden z nejžhavějších prskal, když se mimosoutěžně promítl polopornografický film Láska (Love), který natočil francouzský režisér Gaspar Noé ve 3D. Ten již oficiálně patří k proudu provokativních filmařů, kteří při zobrazování sexu na plátně nemají zábrany.

Uvedení tohoto snímku coby speciální projekce znamená pro film požehnání a přiznává mu umělecké hodnoty. Podobně jako na Berlinale bylo letos v únoru představeno Padesát odstínů šedi za velkého mediálního zájmu, Love v Cannes proběhlo především za velkého pánského mediálního zájmu. Aspoň mi připadalo, že jsem se na projekci ocitla ve výrazně mužské společnosti. Ba co víc, ve frontě před kinem jsem také dostala pozvání na skleničku od novinářského kolegy z Íránu, „obzvláště po tomto filmu bude fajn si dát drink, že?“ ujišťoval sebe nebo mě. Ale myslím, že by asi nechtěl se mnou probírat obtížnou situaci íránských filmařů, v čele se zakázaným Jafarem Panahim, obzvláště po tomto filmu, že? Tímto se mu omlouvám, že jsem se v mužském davu při východu z kina záměrně ztrácela a prchala na soutěžní film s Isabelle Huppertovou a Gérardem Depardieuem, z čehož se vyklubalo sladkobolné melodrama s předvídatelným koncem.

Kdosi v Berlíně spočítal, že v Padesáti odstínech šedi bylo jen 15 minut sexuálních scén. Kdyby se pro změnu odmyslely sexuální scény v případě filmu Love, zůstal by chabý příběh mladíka, který se zamiluje, žárlí, pak přítelkyni podvede se sousedkou, přítelkyně ho opustí, sousedka mu porodí dítě, ale on stále myslí na svou osudovou lásku. Sexuální scény jsou velmi otevřené a plastické, a to nejen díky 3D. Detailně zobrazuje jen pohlaví mužské, nikoliv ženské.

Hlavní hrdina Murphy, Američan v Paříži, student filmu, sní o tom, že natočí velký film o krvi, slzách a spermatu. Později tvrdí, že to bude film o lásce a sexu. A proč na tento film v Cannes jít? Režisér Gaspar Noé v Cannes vzbudil pozdvižení v roce 2002 s filmem Zvrácený (Irréversible), kde je nestříhaná osmiminutová scéna znásilnění. Ženu hraje herečka Monica Bellucci. Na výtky, že je to ošklivá scéna zcela logicky odpovídal, že znásilnění je vždycky ošklivé. Proto bylo zajímavé sledovat, s jakým unikátem přijde Noé tentokrát. Novinářští kolegové ze Švýcarska ale namítli, že prý existují lepší umělecké pornofilmy. Mám tedy ještě v některých oblastech filmového umění velké rezervy.

Ingrid Bergmanová - tvář 68. festivalu v Cannes
Zdroj: ČTK/AP/Thibault Camus

Letošním extrémem byla určitě i bublina s podpadky. Někteří hosté nebyli vpuštěni do hlavního sálu, když neměli vhodnou obuv, jak vyžadují pravidla oblékání. Každý rok se tam někdo kvůli tomu nedostane, dress code platí léta. I pro fotografy u červeného koberce, kteří bez smokingu nemají šanci.

Jiný extrém zažívají obchodníci a novináři na ulici přímořského bulváru, když se potřebují skrze nehybné davy přesunout na obchodní schůzku či na projekci. Korzující postavy s psíčky a taškami z luxusních obchodů nebo milenecké páry různých pohlaví praktikující selfies třeba u zavřeného obchodu Chanel jen proto, že tam nakupuje celebrita, jsou nejlepší objekty na odstřel. Nedivila bych se, kdyby nějaký producent dostal nápad na akční střílečku při snaze prodrat se přeplněnou ulicí během festivalu v Cannes.

A svým způsobem osobní extrém je, když koukáte na filmy s hlavní porotou. Za mnou pravidelně sedávala španělská herečka Rossy de Palma známá především z Almodóvarových filmů. Tihle lidé mají vliv na to, o kterých filmech se pak bude celý rok mluvit a které vejdou do dějin. Jejich zodpovědnost je extrémní.