Při troše pozornosti si toho nejde nevšimnout. Když to slovo zazní, je jen málo těch, kteří se nezarazí, nenastraží do obrany. Už jen vyslovit slovo rakovina chce kus společenské odvahy. U Čechů, kteří jsou pověstní svou schopností znevažovat cokoli, je to až překvapující – tropit si žerty i z věcí, které jiným připadají posvátné. Slyšeli jste snad někoho, že by například použil příměr "žere mě to jako rakovina"? Uslyšíte kdeco, ale takový příměr sotva. Ve vzduchu a v lidských myslích se vznáší jiné slovo, které jakoby pocházelo z prastarých dob, kdy se ctily zákony z jiného než z tohoto světa. Pojem tabu jako posvátný zákaz vycházel z předpokladu, že už jen vyslovením nevyslovitelného, zakázaného nevyslovitelného, zakázané vyvoláváme.
Jak myslet na nemyslitelné
Pro příklad v našem převážně slovanském světě nemusíme chodit daleko. Největší a nejnebezpečnější šelmou a tedy největším nepřítelem, kterého naši pradávní předci znali, bylo jedno lesní zvíře. Bylo tak životu nebezpečné, že se jeho pravé jméno ani nedalo vyslovit. A když už to bylo nutné, činilo se tak opisem. Tak vznikl název medvěd, tedy ten, kdo ví, kde je med. To zní téměř laskavě, v tom jménu nenajdete ani náznak nebezpečí. Typické tabu, protože už jen mluvit o strachu by vyvolávalo strach.
Novodobý člověk o někdejších posvátných zákazech zpravidla nic neví nebo ani nechce vědět. Tím se však nevyvazuje z mechanismů a pout, které za oněmi zákazy stojí. Proto ani neví, proč se podvědomě vyhýbá slovu rakovina, i když obava z této nemoci je pochopitelná. Pochopitelná je proto, že dosud například ani nevíme, zda tu máme co do činění s jednou chorobou nebo s celou sadou nemocí, které spojuje příznak v podobě zhoubných nádorů.
V tom vyhýbání je cítit kus osudovosti. Jakoby hluboce zažitá česká historická zkušenost, že vtipem a důvtipem lze překonat a někdy i přežít kdejakou svízel, tady narážela na své meze. Cítíme tu nejen obecně lidskou obavu ze smrti, ale také pocit bezmocnosti pramenící z nemožnosti odhadnout, jak rakovině uniknout. Tady lékař i poučený laik namítne, že kdo chce najít způsob, jak pravděpodobnost karcinogenního onemocnění omezit či snížit, tak jej nemusí dlouho a těžce hledat.
Životní skepse, ukrytá často za pohodlnost, našeptává, že i stoprocentně zdravý životní styl nedá stoprocentní životní záruku. Nejvýstižněji ji vyjadřuje slogan: Kdo kouřil, umřel, a kdo nekouřil, umřel taky. Potlačované obavy a pokusy o zlehčování jsou pouze úhybnými manévry. Úhybnými manévry před odpovědností za vlastní zdraví a samozřejmě i za zdraví těch druhých. Vysvětlujte to však kuřákům riskujícím plíce vlastní i plíce nedobrovolných spolukuřáků. U nich je to sice pořád těžké, ale nikdo se to už alespoň nepokouší vyvracet nebo zlehčovat.
Jak to však je v těch dalších případech? Kdo například spočítá, kolik potlačovaného stresu, který se prokazatelně podepisuje na našem zdraví a na výskytu rakoviny zvláště, patří na naše vlastní konto, protože si s ním nedokážeme poradit, a kolik na konto těch, kdo jej vyvolávají? Američtí kuřáci, kteří žalovali výrobce cigaret za to, že je nevarovali před rizikem rakoviny plic, v mnoha případech uspěli. Proč si tedy nestěžovat a nežalovat ty, kteří by se dali vysledovat jako původci nezvladatelných stresů? Dobrá otázka, těžká odpověď, zvláště když připustíme, že za svůj život neseme odpovědnost především my sami.
Češi prosluli jako národ pragmatiků, které odchovala hlavně životní zkušenost. Proč tedy sahat na nebesa a nepodívat se raději, co se dá udělat v dosahu našich rukou? Rozhodně můžeme ovlivnit svůj životní styl, a i když nedostaneme záruku, tak alespoň větší šanci. Svoji šanci také zvýšíme, když se lékaře na podezřelé příznaky pozeptáme raději dříve než později. Lepší potom budou naše vyhlídky i v případě, že nález chorobu potvrdí.
Rozhodně však můžeme udělat něco pro ty, kteří neměli naše štěstí, a slovo rakovina uslyšeli jako diagnózu vlastního onemocnění. Jejich šance jsou v ten okamžik nižší než ty naše. O to více potřebují ne náš soucit, ale účast. Ještě sice nevíme (a ani si nemůžeme být jisti), že se dá osudový střet zvrátit. Ale určitě si můžeme vsadit, že tuto lidskou investici nepromarníme ani v případě, že nemoc zvítězí.
Investovat bychom ostatně měli i do hospiců a dalších podobných zařízení a vážit si lidí, kteří v nich pracují. Tam se totiž odehrávají poslední dny pacientů, jejichž osud je nejtěžší, protože jejich umírání je nejdelší a nejbolestivější. Na rozdíl od těch zdravých právě oni musí nejvíce myslet na nemyslitelné.
Aktuální díl pořadu Fenomén dnes s názvem Rakovina: čas strachu i naděje vysílá Česká televize v premiéře ve čtvrtek 15. listopadu ve 22:15 na programu ČT 1. Pořad vzniká za finanční podpory Evropské komise.
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/45/4419.jpg
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/45/4414.jpg
- Ležící pacienti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/45/4416.jpg
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/45/4417.jpg