Adam Černý

Ostrava - Cílem Ostravsko-opavské operace bylo před 70 lety osvobození Ostravy. Pro československé tankisty, kteří po boku Rudé armády město 30. dubna 1945 zbavili nadvlády nacistů, tím válka neskončila. Toužili pomoci Praze, dostali se tam ale až po skončení bojů. Cestou k hlavnímu městu je zdržely střety s nepřítelem, který odolával do poslední chvíle.

Je to jako hledat každý den odvahu. Odvahu vyrazit do stejného dne, kde nás nečekají zvláštní překvapení, ale jen práce, kterou je třeba udělat – co možná nejlépe, jak je v našich momentálních silách. To nezní nijak překvapivě, dokud do našich uší nedolehne některá ze žádostí o pomoc, například v předsváteční době žádost o pomoc komusi neznámému kdesi v dálce. Když se spolu se žádostí o pomoc objeví znak některé z důvěryhodných organizací, jako je v Česku asi nejznámější, ale jistě ne jediný, Člověk v tísni, bývá to snazší. Je to zavedená firma, která ví, že v jejím oboru více než kde jinde platí, že nejdražší je vlastní dobrá pověst.

Převratná doba dokáže překvapit – zvláště po převratu. Ten československý a nyní již pouze český se odehrál před osmnácti lety a nastalé změny zaskočily i leckoho z těch, kdo je z celé duše vítali. Svoboda znamenala především rušení nebo alespoň rozšiřování dosavadních strnulých mezí. Někdy natolik, že se vytrácela pravidla jako taková. Ti, kdo něco tuší o financích proteklých privatizačními fondy do neznáma, o tom něco vědí. Ale pravidla týkající se peněz, tedy čehosi konkrétně změřitelného nebo představitelného, jsou pochopitelnější, proto by mělo být jednodušší se shodnout, že by tu nějaká měla být. Bez nich nastupuje zákon džungle, zákon silnějšího.

Žijeme s nimi odedávna, ale už nějaký čas to jako za toho odedávna nevypadá. Samozřejmě, že s málokterým zvířetem se člověk tolik sžil jako se psem. Na druhou stranu se málokteré zvíře s někým sžilo jako pes s člověkem. V tom však může být ta dnešní potíž. Protože dávné soužití vyrůstalo z potřeby žít ve smečce s jasně danou hierarchií a zároveň z potřeby člověka, pro něhož se pes v mnoha ohledech stal nepostradatelným, třeba jako kůň. A kde jsou tyto vazby dnes?

Nejobtížnější je připustit si ty myšlenky, které nás nejvíce zneklidňují. Alenka v říši divů a Alenka za zrcadlem je vesměs přijímána jako příběh plný jiskřivé fantazie, která dovede spojit otevřenost a nepředpojatost dětské mysli s otevřeností a nepředpojatostí mysli těch dospělých, kteří ve svém lepším já alespoň trochu zůstali dětmi. Přesto se mimo okruh oficiálních životopisů vypráví, že v kouzelné a kouzlící Alence vypsal Lewis Carrol nejen svou představu o přitažlivosti matematicko-logických úvah, ale také do něj ukryl, ať vědomě či nevědomě, pro něj neodolatelnou přitažlivost mladičké dívenky samotné.

Vypadá to jako nesmyslná otázka. Čistě biologicky vzato mohou být rodiče dítěte pouze dva, jen snad nemusí být, jak věděli už latiníci, otec vždy jistý. Rozvolnění vztahů v rodině však postupem času postavilo otázku rodičovství do jiného světla. Při průměrné padesátiprocentní rozvodovosti začíná být nejen důležité, kdo jsou biologičtí rodiče, ale mnohem častěji, kdo se o dítě stará, kdo ho vychovává. A právě kolem tohoto tvrzení se nedávno rozpoutala vášnivá diskuse. Jedna z žen, které adoptovaly "takřkasirotka" z dětského domova, s odstupem času a po prožitých starostech totiž zapochybovala, zda sebevíce péče a snahy pokaždé zmůže puzení vrozených dispozic.

Při troše pozornosti si toho nejde nevšimnout. Když to slovo zazní, je jen málo těch, kteří se nezarazí, nenastraží do obrany. Už jen vyslovit slovo rakovina chce kus společenské odvahy. U Čechů, kteří jsou pověstní svou schopností znevažovat cokoli, je to až překvapující – tropit si žerty i z věcí, které jiným připadají posvátné. Slyšeli jste snad někoho, že by například použil příměr "žere mě to jako rakovina"? Uslyšíte kdeco, ale takový příměr sotva. Ve vzduchu a v lidských myslích se vznáší jiné slovo, které jakoby pocházelo z prastarých dob, kdy se ctily zákony z jiného než z tohoto světa. Pojem tabu jako posvátný zákaz vycházel z předpokladu, že už jen vyslovením nevyslovitelného, zakázaného nevyslovitelného, zakázané vyvoláváme.