Vypadá to jako nesmyslná otázka. Čistě biologicky vzato mohou být rodiče dítěte pouze dva, jen snad nemusí být, jak věděli už latiníci, otec vždy jistý. Rozvolnění vztahů v rodině však postupem času postavilo otázku rodičovství do jiného světla. Při průměrné padesátiprocentní rozvodovosti začíná být nejen důležité, kdo jsou biologičtí rodiče, ale mnohem častěji, kdo se o dítě stará, kdo ho vychovává. A právě kolem tohoto tvrzení se nedávno rozpoutala vášnivá diskuse. Jedna z žen, které adoptovaly "takřkasirotka" z dětského domova, s odstupem času a po prožitých starostech totiž zapochybovala, zda sebevíce péče a snahy pokaždé zmůže puzení vrozených dispozic.
Rozvedená manželství nebo rozešlé rodičovské dvojice mnohem častěji řeší, kdo a jak se bude o potomky starat. V ideálním světě by to stále měli být otec i matka, protože i když jejich vzájemný vztah odplyne, vždy tu přetrvá společná odpovědnost, pro kterou platí ono starodávné „dokud nás smrt nerozdělí“.
Dnešní lidé však nežijí své životy v ideálním světě a ideální nejsou ani vzájemné vztahy. Jako velké rodičovské selhání se často bere, když otec či matka přestanou mít o své děti zájem. Za mnohem větší provinění bychom však měli pokládat stav, kdy jeden z rodičů začne společně počaté dítě používat jako zbraň proti druhému.
Leckomu může takový stav připadat jako výjimečný, zcela ojedinělý. Jeho podhoubí či první náznak najdeme v otázce, kterou zaslechneme často a která na první poslech nemusí znít zlověstně: „Koho máš raději, maminku, nebo tatínka?“ Už tady jakoby se dítěti vnucovalo soutěžení či dokonce soupeření. I docela malé děcko takové otázky nemá rádo, protože ke svému životu potřebuje oba rodiče. I tady však výjimky pouze potvrzují pravidlo.
Najít cestu k nápravě v tak extrémních situacích, kdy jeden rodič nejenže druhému dítě upírá, ale ještě ho chce takto cílevědomě zraňovat, používat jako nástroj vlastní pomsty, je nesmírně obtížné. První překážku představuje obvykle hluboké přesvědčení takového tvora, že je v právu, že má na své chování nezpochybnitelný nárok, navíc opřený o pocit, že do jeho pokřiveného trojúhelníku nikomu z vnějšku nic není. V lidských vztazích snad neexistuje větší omyl, protože se tu staví právo rodiče nad právo dítěte. Přitom zájem dítěte by měl mít vždy přednost, měl by být brán v potaz dokonce i tehdy, když se dítě vůči rodičům nebo jen jednomu z nich vážně proviní.
Rodiče, kteří používají dítě jako zbraň, se dopouštějí dvojího provinění. Je tu samozřejmě úmyslné a cílevědomé citové vyděračství vůči tomu, s kým jsme přivedli potomka na svět. Ještě zavrženíhodnější však je to, čeho se tím on či ona dopouští na vlastním dítěti, kterému se tak často a mnohdy velice dramaticky jakoby vyznává láska. První silný protiargument zní, že nelze používat jako zbraň někoho, kdo se sám, protože je dítě, nemůže bránit. Druhý, možná ještě důraznější, zní, že takovým rodičovským chováním zakládáme v synovi či dceři na snad nevyléčitelné partnerské maléry v dospělosti. Oba argumenty mluví proto, aby v případech, kdy otec či matka ponouká potomka, aby druhého rodiče zavrhl, zasáhla společnost, soud, sociální péče.
Mnohé by mohl napovědět příběh z Knihy knih. Když chtěl král Šalamoun zjistit, která ze dvou žen je skutečnou matkou ve sporu o dítě, nechal je, aby se o něj přetahovaly. Jedině skutečně milující matka se raději dítěte vzdala, než by riskovala jeho zdraví a život. Lidé, o nichž byla řeč výše, by snad, protože mají na mysli především sami sebe a své vášně, vlastním dítětem nejraději toho druhého či druhou utloukli.
Aktuální díl pořadu Fenomén dnes s názvem Dítě jako rukojmí vysílá Česká televize v premiéře ve čtvrtek 22. listopadu ve 22:45 na programu ČT 1. Pořad vzniká za finanční podpory Evropské komise.
