Prvním mírným zklamáním byla první zastávka, město Siena. Když jsem ho navštívila poprvé, poznala jsem ho pozdě večer. Okouzlena atmosférou nasvícených paláců za hradbami, kde nejelo jediné auto a majestátní ticho narušovaly jen šouravé kroky a tlumené hovory nemnoha pozdních návštěvníků, jsem si slíbila, že se sem podívám znovu, za bílého dne. To jsem ale neměla dělat; ačkoli vjezd motorovým vozidlům je za hradby zakázán, zásobování má výjimku, což jsem si tehdy v noci, kdy všechny obchody a obchůdky byly zavřené, neuvědomila.
Teď jsem byla s pravidelnou urputností nucena vmačkávat se do výklenků a rohů, abych umožnila průjezd vozům z obou stran (zachovat i v těch nejužších uličkách obousměrný provoz je celoitalská specialita). Když k tomu připočteme, že jsem se na zdi už ne tak atraktivních paláců tiskla s velkým počtem svých kolegů, turistů, a neúprosné italské slunce výpravám také zrovna nesvědčí, nelze se snad divit, že jsem svého zkaženého prvního, nočního zážitku litovala. Nicméně Siena zůstává krásným městem s osobitou atmosférou, kterou nedaleká Florencie už pomalu ztrácí.
Podobný zážitek na mě čekal v San Gimignanu, vyhlášeném městečku v těsném sousedství Sieny. Nepřetržitý val turistů, ceny vyhnané na maximaum, marné hledání volného místa pro auto a posléze, jako bonus, získaná pokuta za nesprávné parkování, to zkazí den snad každému. Uklidňovalo mě jen vědomí, že ti, co tu bydlí, jsou na tom takhle každý den.
