Blíží se krajské a senátní volby a lidovci mají tři možnosti přepřahání: před kopcem, v kopci nebo za kopcem. První možnost vyměnit jankovitou kobylu se jim naskýtá už o víkendovém sjezdu. Kupodivu si prý tuto vzácnou příležitost zapovídají předem. Na příčině je tradiční lidovecká ustrašenost a neschopnost představy konců.
Přepřáhnou lidovci včas?
Křesťanská demokracie v Česku hyne na úbytě už od střídání Svobody Kalouskem. Ne, že by šlo o neschopné politiky, ale jejich představy „širšího rozkročení“ podráždily tradiční voliče. Není divu, že KDU-ČSL nejen nevolila třetina voličů, kteří se hlásí k víře, ale ani většina pravidelných návštěvníků kostela. Není to tím, že lidovci hlásají a žijí něco jiného než slyší lidé v kostele? Co říci politické straně, která ústupem od vlastních zásad a nadbíháním jednou tomu, podruhé onomu, odhání své voliče? Má smysl křesťanská strana, opouštějící křesťanský program?
Nešťastný případ Jiřího Čunka, coby hlavy KDU-ČSL, je jen hřebíčkem do rakve ještě před deseti lety nadějné strany. Posttotalitní lidovci měli na své vůdce (a programy) od začátku smůlu. Nikdy nedosáhli významu svého předválečného předsedy Jana Šrámka, s jeho rázným „nebát se a nekrást!“. Hned první polistopadový šéf Josef Bartončík byl zapletený s StB a nepřiznal to. Protilidovci to stihli do voleb rozmáznout v médiích a Bartončíkem pošpinit celou stranu. Neposkvrněného Josefa Luxe odvolal Stvořitel dříve, než KDU-ČSL dal pevnou šrámkovskou páteř. A za Cyrila Svobody i Miroslava Kalouska už to šlo se stranou z kopce. Nejprve Svoboda a pak i Kalousek začali zpochybňovat legalizaci práva na život od početí do přirozené smrti, distancovali se od tradičních lidoveckých hodnot i od nemnoha statečných, kteří vystupovali proti bezbřehým potratům.
Nelze ovšem všechno svádět na nešikovnost, nepředvídavost, či dokonce hloupost lidoveckých politiků. Řízené akce, ať už mediální nebo politické, proti křesťanským demokratům existují od sametové revoluce. Vycházejí z marxistického podhoubí nenávisti k církvím, straší církevní mocí. Média obsazená levičáckými žurnalisty ráda poslouží v každé protikřesťanské
kampani.
Ani Čunkova kauza není pouhou ukázkou osobní naivity a nemohoucnosti, ale i protičunkovské kampaně. Čunkovi lze ze Šrámkova hesla objektivně přiznat jen první polovinu, s druhou to pořád není tak docela jasné. Ale i kdyby se nakonec ukázal čistý jak lilie, politický dojem po měsících obviňování, vysvětlování, výmluv, osvobozování a nových pochybností je tristní. Snad je zákonité, že jediný, kdo to nechápe, je právě regionální politik, jehož na nejvyšší stranický post a do vlády vynesl nesmlouvavý postup vůči problémovým příslušníkům romské menšiny. A přičteme-li k tomu Čunkovo nediplomatické a necitlivé vyjadřování, je jen přirozené, že se stal terčem kritiky „lidskoprávních“ žurnalistů a politikářů. Nad Čunkem nepochybně zajásali všichni, kdo tvrdí (a snaží se prosadit), že lidovci nepatří do parlamentu.
K sebezáchovným funkcím každého organismu patří revitalizace. Záchranná akce v případě lidovců by měla proběhnout čunkovsky radikálně. Už proto, aby KDU-ČSL nepostihl stejný osud jako druhdy ODA, kterou definitivně rozložila aféra jejího předsedy „JUDr.“ Kalvody. Víkend ukáže, zda lidovci přepřahání před kopcem chápou jako výhodu, kdy stranickou káru nic nestrká zpět. Přepřahání v kopci se může stát katastrofou a přepřahání za kopcem nemusí mít už žádný smysl.
Třebaže možnosti, vyplývající z lidoveckých stanov, jsou na nadcházejícím sjezdu omezené (sjezd nemá být volební, k volbě předsedy nejsou zvoleni delegáti), potřeba změny je vzhledem k podzimnímu měření sil v Senátu a krajích natolik nutkavá, že by neměla být promarněna ani jediná. Tou je nastolení otázky, zda sjezd potvrzuje Jiřího Čunka ve funkci šéfa KDU-ČSL. Nemělo by tomu vadit ani určení sjezdu jako programového. Právě střídání v čele strany může být začátkem promyšlenějšího a odvážnějšího programu. Nikoliv tedy strachování a dohadování, který lidovecký politik za co může, jako dosud. Ale naopak, co kdo udělá, aby se z ostouzené politické „popelky“, stala zase plnohodnotná „klidná síla“, za níž se nebude muset stydět ani křesťansky orientovaná veřejnost.