Jeden z mých přátel ze zásady nečte internetové diskuse k informacím, jež jsou jakýmkoliv způsobem bolestivé. Říká, že nemá důvod dozvídat se, že rozumová a citová úroveň jeho spoluobčanů hnije v mezích podměrečnosti, a potom se v tom dál a dál utvrzovat. Hovoří také něco o tom, že není důvod nechat si kazit žaludek lidmi, když už to mnohdy způsobuje jídlo a pití. Věru, nelze než s ním souhlasit, například když si otevřete názory pod články o našich padlých vojácích v zahraničních misích. Připouštím, že anonymita nahrává tvorům bezduchým, ba pokleslým, a že podle těchto nepodepsaných ubohostí nelze soudit na všeobecné nivó občanstva. Nicméně, žumpa je žumpa. Bohužel, tahle se nedá vykydat.
Duše padlých, odpusťte jim, neboť oni nevědí, co činí
Někteří polomužíci a polodámičky vyhlašují, že dobře tak těm padlým, vždyť šli do Afghanistánu za peníze. Jsou to přece jenom žoldáci! Navíc bojují v onom prostoru za hnusné Spojené státy, ještě hnusnějšího Bushe a to všechno ve jménu snazšího přístupu Američanů k ropě. Kdo něco takového činí, zaslouží si přece ležet bradou vzhůru.
Pak jsou tací, kteří řeknou, že je sice škoda lidského života, ale že tam naši vojáci neměli co dělat. Co se do toho vlastně pleteme! Najde se pár diskutujících, kteří nositele podobných postojů nazývají čecháčky. Není to spravedlivé. Jistě mnozí obyvatelé USA během druhé světové války říkali, že je zbytečné motat se do válčení s Hitlerem, když je nacistický diktátor tak daleko a za oceán nedosáhne a zda-li chce dosáhnout. A že to všechno stejně zorganizovali Židi. Nazývali bychom takové američáčky? Možná celkově dalo by jim přezdívat člověkáčky.
Velmi mě trápí to výše řečené slovo žoldák. Je odvozeno od pojmu žoldnéř, tedy profesionální voják. Dozajista, dělají svou tvrdou práci za peníze. Nicméně: je bojování špatná nebo dokonce špinavá práce, vznikne-li situace, v níž je nutné bojovat? Představa, že jít válčit dobrovolně je ušlechtilé, je scestná. Dobrovolnické oddíly v historii často bojovaly z daleko hnusnějších důvodů než všichni žoldnéři světa a dopouštěly se mnohem větších zvěrstev na nepříteli či na civilním obyvatelstvu. Jejich příslušníci totiž neměli zpravidla vojenské „kinderstube“ a časem získali pocit, že „vznešená“ idea, kvůli níž vyšli na bitevní pole, jim dovoluje dělat všechno, ba se v tom vyžívat. Zpravidla se takoví nakonec začnou mordovat i mezi sebou, protože získají pocit, že ti druzí ideu dostatečně horlivě nevzývají. Kupříkladu dobrovolnické skupiny, bojující za republikánské Španělsko proti frankistickým jednotkám, jsou toho živým dokladem.
A vojáčci naverbovaní v rámci povinnosti? V řadě případů bychom je mohli zvát jakýmsi válečnými „nevolníky“. O kolika z nich bychom tu mohli říct slovy Karla Kryla: „Co to tu kecáte, že šel bych zas? Rád?! Odpověď čekáte: Nasrat, jó, nasrat!“ Když historici pomalu odkrývají kupříkladu způsob válčení Rudé armády, zjišťujeme, že to bylo hnaní lidí na jatka. A snížili bychom proto hodnotu jejich v důsledku heroické oběti?
Tedy se v kruhu vracíme. Těm, kteří urážejí ve své hovadnosti památku padlých českých vojáků z misí, nejde vůbec o samotné oběti. Skrze ně urážejí důvody, proč tyto mise existují. Ostatně to potvrzují tací, kdož v řečených diskusích tvrdí například, že „vražda na newyorských dvojčatech“ byl americkou provokací. Jsou to lidé, kteří by se sbratřili i Usámou bin Ládinem jenom proto, že škodí Západu. Jejich ideologie je tak pokřivily, že pro ně hanobí i mrtvé. Slušný člověk ví, že smrt má svoje „jiná“ práva. I když nesouhlasí s pohnutkami, proč byly naše mise vyslány, cítí, že před padlými se má smeknout. Že mu jich má být alespoň líto. Ovšem, abychom se vrátili k počátku - jsou slušnými lidmi ti, kteří v hanebném tónu vstupují ještě hanebněji, protože anonymně, do diskusí o tolik smutných věcech? Žaludek říká, že nejspíš ne. Srdce ani rozum nejsou k tomuto úsudku třeba. Nemají se k čemu obracet. Tyto orgány totiž podobným „diskutérům“ chybějí.