V jednom exilovém rozhovoru z roku 1960 Ferdinand Peroutka označil za největší ohrožení demokracie tupé zástupy, davového člověka oslavujícího jednou tu a jindy onu modlu, kterou pak nazývá svým ideálem. Tuto lidskou vlastnost popírající název \"homo sapiens\" považuje Peroutka za mnohem nebezpečnější než samotnou lidskou agresivitu. Hrozná je podle něho touha člověka po poslušnosti, která někdy připomíná touhu psa mít svého pána.
O nebezpečí kultu osobnosti a jiných iracionalit
Jsou to slova velmi tvrdá, zvláště když uvážíme, že pár odstavců před tím legendární český žurnalista a masarykovec na otázku po svém vztahu k Bohu odpovídá takto: „Každé absolutno končí nezbytně v násilnostech a je tudíž vražedné. Absolutno, ať náboženské či politické, je nepřítelem humanismu.“
Zde už se mohou ozvat hlasy, které tyto výroky označí za kacířské. Na Moravě by se jich asi našlo více než v Čechách a v Polsku určitě ještě více než na Moravě. Shodou okolností den poté, kdy jsem si přečetl zmíněný Peroutkův rozhovor, vyšel v Lidových novinách rozhovor se současným polským novinářem Mariuszem Szczygielem. Ten teď sklízí v Polsku velké úspěchy se svou knihou nazvanou příznačně „Gottland“. V ní se sympatiemi popisuje naši zemi a nás, její obyvatele. Lze si domyslet, že částice „Gott“ v onom názvu má jiný význam než Bůh ve smyslu náboženském a vyjadřuje spíš jednu známou českou zpívající modlu.
Autor už dříve napsal reportáž z Čech nazvanou „Jak se vám žije bez Boha?“, která česky vyšla v letošním druhém čísle časopisu Listy. A ačkoliv u nás našel mnoho lidí, kteří se mu svěřovali s tím, že nevěří v Boha, nakonec podle různých průzkumů zjistil, že například při výchově dětí vyznávají ateističtí Češi velmi podobné hodnoty jako katoličtí Poláci. Polský ohlas na ten článek byl bouřlivý. Došlo prý pět stovek dopisů, v nichž se většinou ozývalo to, co slýcháme občas i u nás, že totiž život bez Boha znamená život bez morálky. Ale byly i reakce opačné. V nich někteří Poláci jakoby s úlevou napsali, že už se v duchu dávno cítí jako Češi a konečně se k tomu rádi přiznávají.
Samozřejmě, že nikdo nemá právo brát lidem jejich víru, ale má-li to platit pro víru v hodnoty iracionální, mělo by to platit stejně tak pro víru v hodnoty racionální. V tomto případě však slovo víra ztrácí svůj absolutní význam, neboť racionalita se především vyznačuje pochybováním o všem, co zavání dogmatem. To naprosto nevylučuje lpění na určitých zásadách, které se někdy i nábožensky založenému člověku jen těžko daří zachovávat, jako například přikázání „Nezabiješ“, které je typičtější pro nehrdinské Čechy než pro hrdinské Poláky, zatímco s porušováním přikázání „Nepokradeš“ si oba národy nemají co vyčítat.
Zcela jednoznačně je však nutné postavit se za Peroutkovy názory pokud jde o fanatickou víru politickou. Viděli jsme, co to vyvedlo i s tak kulturně vyspělým národem jako jsou Němci a vidíme to dodnes v Rusku. I velmi opatrný a nedostatečný reformátor nejfanatičtějšího bolševismu Nikita Sergejevič Chruščov začal tím nejhorším - ostrou kritikou kultu osobnosti. Dnes už si mladí lidé snad ani nedovedou představit, co tento kult ve Stalinově případě znamenal. Ale ono nemusí jít vždy o uctívání zločinců, jako byl Hitler, Stalin či Mao Ce-tung. Sám jsem byl po druhé světové válce vyznavačem kultu prezidenta Beneše a přehlédl jsem, že jsme jako ti tučňáci, kteří jdou bezhlavě za svým vůdcem a spadnou i s ním do nastražené pasti, i my takto pod vedením svého guru padali do pasti komunistické totality a teroru.
A tak se mi nedivte, že jsem poněkud trnul při nedělních televizních Otázkách Václava Moravce, kde pražský primátor Pavel Bém vytrvale argumentoval tím, že kdo slyšel dlouhý potlesk, jímž účastníci sobotního kongresu ODS vítali Václava Klause, musel nabýt přesvědčení, že není u nás vhodnější osoby pro prezidentský úřad. Zdá se mi nemyslitelné, že člověk vysokoškolsky vzdělaný, navíc psychiatr, by nevěděl nic o davové psychóze a ošidnosti frenetických potlesků, které stály u zrodu těch nejzrůdnějších režimů. A je nemyslitelné, že by se nezajímal o duševní dispozice toho, jehož považuje za nejlepšího představitele státu. Opravdu si nikdy nevšiml jeho určitého narcismu a umanutého setrvávání na pochybných pravdách?
Mě osobně život naučil brát s rezervou všechny spasitele, osvoboditele a otce národa či vlasti. I když jejich význam historie někdy ocení vcelku kladně, vždy nám poslouží k poučení i odhalování chyb, jichž se dopouštěli. Vždyť i Masaryk na Čapkův dotaz, co dělal v určitém období, lakonicky odpověděl: „Chyby“. Bohužel však neřekl vždy přesně, jaké to byly chyby, a tím méně tak učinil ve funkci hlavy státu, kdy mlčky přihlížel i ke svému zbožňování a stavění pomníků zaživa. Pohleďme do blízkých států, například do Německa či Rakouska, o Švýcarsku ani nemluvě, a uvědomíme si ten nebetyčný rozdíl ve srovnání s naším monarchistickým uctíváním prezidentského úřadu. A nemusíme se dívat jen na západ. Ani na Slovensku či v Maďarsku, ba ani v tom už vícekrát zmíněném Polsku se to s naším prezidentským kultem nedá srovnávat. To jen ještě dál na východ, v Moskvě, se zrovna v těchto dnech takový kult manifestuje. Ten však automaticky vyhledává i objekty své nenávisti, jak se právě v ruské historii vícekrát potvrdilo. Ostatně už teď tento systém vyhání své Peroutky a Bati do exilu, ba dokonce je zavírá i do kriminálu.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.