Tajuplný případ malého Ondřeje a jeho sourozenců, zejména nevlastní? vlastní? kdoví, jak to vůbec je? sestřičky Aničky, opět zasáhl citové milieu zdejší společnosti. Fyzické i psychické trápení dětí, zvláště při vyšších stupních trýznivosti vždycky vyděsí a současně vede k drtivým odsuzujícím závěrům. Takové matky jsou bestie. Otcové dtto. "Když už ne kvůli takovému mučení dětí, tak začasto končícím nejtragičtěji, jak je možné, pak už kvůli čemu znovu zavést trest smrti?!“ volá většina veřejnosti. A potom dodá, že tohle tedy dříve nebývalo. Což je konstatování sice líbivé, nicméně velmi diskutabilní.
Nevím, jak znějí statistiky a srovnatelná data počtů dětí všelijak týraných dříve a dnes. Otázka je, zda vůbec existují. A i kdyby vypovídaly, že rozpoznaných případů takových činů bylo před desetiletími méně, přece jenom bych jim tak docela nevěřil. Ne že bych je považoval za nedůvěryhodná, nebo zfalšovaná. Jenom jsem přesvědčen, že se jaksi značně změnila kritéria trýznění.
Kdysi přesně umístěných pár facek považovalo se za běžný výchovný prostředek. Ve škole to možná bylo nějakým zákonem zakázáno, nicméně ukazovátko na dlaních občas poskočilo. Mohu dosvědčit, dostal jsem jím párkrát. A když spolužák Pavel E. nazval jednu z učitelek krávou, řešil to učitel tělocviku J. S. ruční domluvou v kabinetu. Byl to kantor obecně milovaný, neboť podobné vyřizování účtů bylo nám příjemnější než poznámky do žákovské knížky. Ty přinášely doma pohromu často drsnější. Při ní užití kupříkladu šňůry od vařiče v případech velkých prohřešků bylo považováno za výchovný prostředek, pravda, krajní a drsnější, nicméně ne za zcela odsouzeníhodný. Velký zločin - velký trest. Čili vejřez.
Pravda, rodič zhasínající o své dítě cigarety dočkal by se tehdy obecního opovržení stejného, zdali ne většího než dnes. Ovšem ten, který se držel zásady o škodě rány vedle dopadnuvší či o stromku, jenž se má ohýbat mladý, byl chápán jako přísný, leč spravedlivý. Hranice mezi oprávněným a výchovným trestem a týráním či trýzněním byla oproti dnešku kdesi někde jinde. Dva tři prokrvené šlehance na zadku mladistvého provinilce nebyly považovány za nějaký malér, ale za součást přirozeného světaběhu.
Má babička, která mě učila se modlit, rozmazlovala mě v mnohém až k nesnesitelnosti a brala mě v ochranu před přísnými zásahy maminky i tatínka, tato milounká bábinka, když nevěděla, jak mě zmoci, uměla hbitě sáhnout po hrsti kopřiv a dokud se mi nepodařilo utéct, jen což našlehat mi jimi lýtka. Že bych se považoval za trýzněného… že by se mým rodičům zdál být tento výchovný prvek nějak trapičským… že by vesnické okolí považovalo babičku za bezcitnou bestii… to věru nemohu říci. Mnozí mnohdy říkali, že by patřilo mi ještě přidat…
Nejspíš ovšem i tehdy byli skutečně krutí rodiče. Jenomže ten čas se všechno schovávalo doma. Říkávalo se kupříkladu: „Co je doma, musí ženská schovat pod zástěru!” Bylo to asi pokrytecké a špatné. Nicméně bylo tomu tak. Kolik hnusných činů v rodinách se takhle zástěrově možná zakrylo? Proto sotva soudit, zda trýznění dětí, které nás dnes tolik chytá u srdcí, v minulosti neexistovalo či bylo menší. Rozhodně ale zcela transparentně výchovné prvky jak doma tak ve škole bývaly značně drsnější. Krutější, nahlíženo dnešníma očima. Když ovšem vzpomínám, jaká to byla velká sranda, když mě maminka proháněla dokola kolem stolu s kvedlačkou v ruce a ne a ne mě dohonit! A já se nakonec vysmekl báječnou kličkou a dveře za mnou jenom bouchly a upaloval jsem zlobit kamsi k Neumětelům… Byl jsem v tu chvíli trýzněné dítě, nebo ne?
Vladimír Kučera
