Nezačal s tím Sarkozy, ale už Chirac. On a jeho vlády – Juppého, Raffarinova i de Villepinova – vytrvale odkládali úplnou liberalizaci strategických odvětví národní ekonomiky, zejména energetiky (Électricité de France a Gaz de France). Se stejnou úporností ovšem odmítali například odkoupení francouzských železáren Ursinor indickým gigantem Mittal Steel a snahu zámořského kapitálu získat francouzskou Danone. Setkávali se na půdě Evropské unie s nepochopením. A u zastánců důsledného liberalismu a u komisařky EK pro volnou soutěž Neelie Kroesové s nekompromisním odporem.
Svět podle Zdeňka Velíška (78)
Je to porušení nedotknutelných zásad?
Sarkozy se v předvolební kampani netajil tím, že hodlá v ochraně strategických i jiných klíčových odvětví pokračovat. Už jsem zde (nebo jinde?) citoval tyto jeho výroky:
"Unie (…) nemá svými pravidly napomáhat tomu, aby byly evropské podniky rozparcelovány a pak se dostaly do amerických, indických či jiných rukou. Unie má evropským podnikům naopak pomáhat při zvyšování jejich konkurenceschopnosti (….)”
„Unie, která se bude chtít zhostit své zodpovědnosti, nebude z volného obchodu dělat náboženství.“
A v prvním projevu, který Sarkozy pronesl pouhých pár minut po vyhlášení svého vítězství v prezidentských volbách, řekl: "Zapřísahám evropské partnery, aby nebyli hluší ke hněvu těch, kdo dnes nevidí v Evropské unii hradbu, která by je chránila, ale trojského koně, s nímž přicházejí všechny hrozby vnějšího světa.”
Když pár dní po nástupu do prezidentské funkce tohle všechno v Bruselu zopakoval Josému Barrosovi, dostal tuto odpověď: „Potřebu chránit uznávám, ochranářství (tedy protekcionismus) odmítám.”
Po Sarkozym Merkelová? Po Francii Německo?
Musím přiznat, že jsem se domníval, že Sarkozy bude se svými ekonomicko-politickými názory v Evropské Unii zpočátku sám proti všem. Ale už pátý den po jeho střetu s ministry hospodářství a financí na bruselském zasedání „ecofin“, jsem si ve Financial Times (13. 7.) přečetl analýzu podobných tendencí, které se rýsují v Německu:
Paní Merkelová varovala minulý týden před
možností, že velké německé společnosti by mohly padnout do rukou cizích, možná i ne právě přátelských, států prostřednictvím investic zahraničních fondů a podniků veřejného sektoru (tedy státních podniků nebo podniků s vysokým státním podílem – pozn. Vel). Německo na rozdíl od Spojených států, Spojeného království či Francie nemá mechanismy, které by kontrolovaly a v případě potřeby odmítaly přímé zahraniční investice.
Podle poradců paní Merkelové, znepokojuje kancléřku riziko, že bude ohrožena národní bezpečnost, pokud se například části energetické infrastruktury dostanou do rukou investorů, kteří budou sledovat spíše politické než komerční záměry.
To je ale přesně to, čeho se bojí Sarkozy! Bezpečnost státu lze dnes přece podlomit snáz ekonomicky než vojensky. Stačí k tomu třeba jen masové propouštění z podniků, které se octly v cizích rukou. V podmínkách přísně liberalizované ekonomiky nevykonává státní administrativa nad obchodní strategii soukromých podniků dohled, nemá v tomto ohledu potřebné pravomoci. Má ale opravdu za všech okolností jen nečinně přihlížet rostoucímu ohrožení ekonomické stability země?
Zdá se, že tato otázka zaměstnává v posledních dnech či týdnech už i Evropskou komisi! International Herald Tribune má ve svém posledním víkendovém čísle (14 – 15. 7. 2007) na první straně článek nazvaný „Evropská unie uvažuje o kontrole investorů, za nimiž stojí státy“. Které státy, to se dozvíme hned v podtitulku: Bruselu dělají starosti záměry Ruska a Číny. Rusko (Putin osobně!) se dovolává zásady volného trhu a svobodné konkurence, když se ruský kapitál snaží stále hlouběji pronikat do národních ekonomik zemí EU, a to právě ve strategických odvětvích.
Ještě na červnovém summitu EU vyvolalo vyškrtnutí zásady svobodné konkurence z textu návrhu evropské smlouvy pozdvižení. Teď se najednou dostává do jiného světla! Já jsem si dnes ale zvolil toto téma z trochu jiného důvodu. Obavy, které jsem tu popsal, a zárodky snahy o ochranu strategických odvětví evropských národních ekonomik potvrzují jedno mé podezření, které jsem vyslovil už před časem: Globalizovaný svět má tendenci se znovu polarizovat. Ne sám o sobě, ale přičiněním aktérů globální politiky. Nevzniknou možná dva antagonistické póly, nezopakuje se možná konfrontace dvou táborů; pravděpodobnější než svět bipolární je do budoucna svět multipolární. Nicméně musíme už teď smutně konstatovat, že první napětí mezi dvěma případnými póly se tvoří přímo nad našimi hlavami, mezi Spojenými státy a Ruskem. V přátelštější mezinárodněpolitické atmosféře by Sarkozy, Merkelová a bruselští předáci nedotknutelné zásady volného trhu a konkurence neměli zapotřebí zpochybňovat ani v oblasti strategických průmyslových odvětví.
Jestliže se ale ztotožníme s obavami Merkelové a Sarkozyho z politicky motivované ekonomické agrese či ekonomického vydírání, pak bychom si měli co nejdřív položit otázku, zda je identita zahraniční kapitálové účasti na vlastnictví podniků českého strategického průmyslu dost transparentní. A zda je česká ekonomika před podobnými riziky, o jakých mluví citované deníky chráněna. Ekonomické ohrožení bezpečnosti České republiky je možná pravděpodobnější než úder mezinárodního terorismu. Už jen naše obrovská energetická závislost na mocnosti, která k nám v kontextu současného zostřování napětí pravděpodobně zaujme „ne právě přátelský“ postoj, by měla v české vládě vyprovokovat o hodně větší obranný reflex, než jaký, zdá se, vzniká v mnohem lépe zajištěných evropských zemích.