Staroměstské náměstí, 10. 11. 2007 - pozdní sobotní odpoledne, chladné, deštivé, přinášející brzké zšeření, vůbec neslibovalo nějaký potěšující estetický zážitek. Zvláště když se ve vzduchu vznášela tíseň z ohlášené akce neonacistů a obavy z reakcí jiných skupin. Tuto ponurou atmosféru umocňovala policejní technika (obrněná vozidla), hloučky těžkooděnců, kolem kterých bylo nutno projít… Ne, nebyla to povzbuzující cesta, kterou jsem se ubíral. Ale její cíl stál za to! Viděl jsem kolem sebe krásné lidi, kteří se nedali odradit ani hrubě nevlídným počasím, ani tím, do čeho se mohli "namočit" jiným způsobem než snášejícími se v tenkých, ale vytrvalých, mokrých šňůrkách z podzimního nebe.
Nejkrásnější lidé
Mladí lidé, lidé věku značně pokročilého, muži i ženy, domácí i řada cizinců, lidé obyčejní i ti, jejichž tváře jsou známé z médií, ti všichni přišli vyjádřit své přesvědčení, že napadaným, ponižovaným a pronásledovaným je zapotřebí poskytnout pomocnou ruku, stát jim po boku, postavit se těm, kteří by chtěli ohavný pogrom zopakovat nebo jej alespoň oslavují a ideologicky se k němu hlásí. Že jim leckteré dávné metody nejsou vzdálené, o tom není pochyby. Naštěstí jim zatím chybí prostředky, jak tyto věci uskutečňovat. Bude to však tak pořád? Právě proto jsou tak důležití a nezastupitelní ti, kteří se nesobecky, ale veřejně připojují k obětem. Bylo až dojímavé, jak mnozí na svém oblečení nesli nápis „Izraeli, nejsi sám“, jak měli na svých kabátech davidovskou hvězdu s označením „Jude = “Žid". A blonďatá modrooká děvčata s malými nosánky, která by nikdo nemohl ani omylem označit za příslušnice židovské rasy, ta byla ve své solidaritě skutečná krásná!
Ale toto sejití na Staroměstském náměstí, které připravila Židovská liberální unie s podporou Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém, Operací Ester a celou řadou dalších židovských a křesťanských i jiných společenství i jednotlivců, ale nebylo jen k dívání. Bylo i co poslouchat. Celá řada promluv těch, kteří byli nacistickým režimem osobně postižení, projevy politických osobností i představitelů pražského magistrátu – ty všechny byly působivé, důrazné a ve svých poselstvích zcela jednoznačně odsuzující záměry neonacistů… Apelovaly na historickou paměť a odpovědnost.
Rád bych z těch mnoha slov vyzvedl ta, která na mě zapůsobila nejvíce a pokusím se je volně reprodukovat s nadějí, že věrně zachovávám jejich smysl: Pavel Černý, předseda Ekumenické rady církví, mimo jiné připomněl, že každý extremismus, a tedy i ten neonacistický, má nějaké kořeny – totiž nespokojenost s většinovou společností, s chybějícím životním smyslem, se zklamáním z toho, co člověka obklopuje. Není tedy dostatečné poukazovat jen na omyly a nebezpečí těch, kvůli nimž se lidé shromáždili na Staroměstském náměstí (ale i jinde) a odsuzovat je. Oni jsou jakýmsi nepříjemným zrcadlem našich selhání, naší neschopnosti předávat pozitivnější cíle, které mohou naplnit lidský život.
Představitel skautů (budiž mi prominuto, že jsem si v záplavě mnohých informací nezapamatoval jeho jméno, ale aspoň jeho fotografii připojuji) velice civilním a přece zaujatým způsobem vyjádřil potěšení z probíhající akce a jejich účastníků, kteří se rozhodli ukázat své postoje, kteří udělali alespoň to, že přišli… Zasadil to do souvislosti, k čemu se snaží ve skautu vést ty své nejmenší: že i když ne všichni lidé mohou uskutečnit stejné věci, totiž třeba sedmileté dítě může vykonat v některých ohledech méně než člověk dospělý, že vždycky člověk něco může. Že má v každém stádiu alespoň nějaké prostředky, jak se projevit, jak vyjádřit, o co mu jde a i nepatrná pomoc je pomocí.
Tak to také bylo – ti přítomní si byli vědomi, že nemohou mnoho a i jejich účast na této proti-neonacistické demonstraci a vyjádření solidarity s potupovaným židovským národem je velice skromná, ale stojí za to. Byla chvíle, kdy není dobré zůstat lhostejný.
O to více nepřiměřeně s tím, co jsem osobně prožíval a pokusil jsem se tady sdělit, působilo oznámení jedné komerční rozhlasové stanice, která onu sobotu varovala své posluchače, aby se raději vyhnuli Staroměstskému náměstí, židovské čtvrti a dalším místům, která by mohla být nějak nebezpečná. Rozhodně se toto sdělení ani nepřibližovalo dávným výzvám rozhlasu – pravda, v daleko vypjatějších historických okamžicích – které volaly k mobilizaci. Inu, občanská mobilizace? Raději komerční konzumenti! To je trend většiny naší společnosti, která asi ztrácí schopnost vnímat tiché, ale přece výmluvné signály, které k mobilizaci, nebo alespoň k připravenosti na ní, naléhavě zvou.