Pěkně napříč, jakoby odspoda, projel Český národní symfonický orchestr Austrálii coby doprovod italského nevidomého tenora Andrey Bocelliho. Jmenovitě Brisbane, Sydney, Melbourne a Perth. Ne koncertními sály se nese zpěv Bocelliho, to by těch koncertů v každém městě muselo být tak deset, aby vyhověly zájmu publika. To za ním vyráží do místních sportovních hal s kapacitou tak okolo 15 až 20 tisíc diváků. Více či méně útulných, více či méně akusticky příznivých. Vše nahradí zvuk, zesílený jak u rockového koncertu.
Ucho Svobody: Austrálie letem s orchestrem
Diváci však vědí, kde jsou. Přicházejí do toho syrového prostředí často slavnostně oděni, aby usedli na plastové nebo jemně polstrované sedačky v sále se strechou kdesi pod nebom, jak zpívával Karel Gott. A protože dobře vidí jen ti v prvních řadách, pro ostatní jde o jakési polotelevizní vysílání. Dvě velká plátna přenášejí pohledy tří kamer snímajících snaživě celý koncert.
Dívají se tak na soustředěného Andreu Bocelliho, občas se plaše usmívajícího a hovořícího k divákům vlastně jen dvakrát. „Líbí se vám mé sako?“ ptá se, když se v druhé půlce převlékne z černého do bílého. Jako podtržení změny repertoáru populární klasiku nahradil populární pop. A v samém závěru poděkuje orchestru, spoluzpěvákům, dirigentovi a pak divákům. „Odvezu si na vás domů, do Itálie, nezapomenutelnou vzpomínku,“ říká a diváci šťastně bouří. Nevědí v Melbourne, že v Sydney říkal to samé. Ale není to zřejmě fráze. Bocelli si samozřejmě potlesk vychutnává.
Dostává se mu ho opakovaně a dostatečně. A náš orchestr, Český národní symfonický, to baví. Zdaleka nejsou kulisou, hrají několik sólových čísel a pevně Bocelliho podpírají. Jsou to výborní muzikanti, kteří vědí, tedy alespoň řada z nich, jak běží tep současného světa. Že doba blažené interpretace geniálních skladeb soustředěnému publiku, které ocení každou peripetii, vyhrávku a interpretační či skladatelskou finesu a virtuozitu, je zcela evidentně na pomalé cestě do propadliště dějin. Hluk současného světa, jeho tempo, závratnost, všedrtící povrchnost, to vše je pro tuhle hudbu, které se říká buď klasika, nebo co hůř, vážná, smrtelné.
Starý svět pomalu mizí a je nahrazován novým. Jen skanzenoidní organizace zuby nehty brání věžákům zakrýt starobylá panoramata. Ale zatímco na staré stavby, ku štěstí třeba takové Prahy, se podíváme rádi, stačí k tomu totiž krátké zastavení, usednout v nepohodlném obleku do tmy koncertního sálu, nesmět ani pořádně zakašlat a s potleskem čekat celé hodiny, to už se pomalu přestává někomu chtít.
Zatím se chodí do sportovních hal, kde nám líbivost strhujících árií i relativně povrchních písniček nerušeně splývá. Andrea Bocelli se po porci několika přídavků naposled uklání a dirigent ho odvádí pryč s pódia. S nimi jako by mizel jeden svět.