Kde jsou ty zlaté časy bipolárního světa, musí si dnes určitě říkat každý komentátor, který v mezinárodním dění hledá řád a logiku. Dnešní svět se mu totiž musí zdát nepřehledný, až nečitelný. V někdejším „konfrontačním uspořádání“ se všemu na této planetě dalo perfektně rozumět. Orientaci usnadňovala železná opona. Svět se jednoduše dělil na černý a bílý. Nic mezi.
Svět podle Zdeňka Velíška (41)
Všechno mělo svou jednoznačnou nálepku. Sice z každé strany té opony jinou, ale s tím si všichni hravě poradili. V tom se dalo orientovat. Zato teď, ve věku globalizace, je svět spíš skvrnitý než černo-bílý. Černá a bílá tvoří dnešní pozemské scenérii perfektní „flekatou” kamufláž. Světlo a stín si s námi hrají na schovávanou. Globalizace mate zaběhnuté pojmy a ruší ustálené hranice. Jenomže:
je to stále ještě globalizace, nebo už zase polarizace?
V globalizovaném světě se měly otevřít trhy. Obchodní výměna se měla co nejvíc osvobodit od ochranářských politik. Ale tuhle světlou perspektivu světového volného obchodu najednou kazí stín poznání, že na otevřeném obchodním trhu se mohou ve světové konkurenci zhroutit celá velká průmyslová odvětví (textil, obuv, zemědělství a zítra možná automobilový průmysl, atp.). Rozdíly v ceně práce nutí výrobce k přesunům výroby z regionů (a zemí) s vysokou sociální úrovní (a tedy i vysokými mzdami) do regionů (a zemí) s lacinou prací, stále dál a dál na východ. Takhle si vlády vyspělého Západu tu globalizaci nepředstavovaly! Natožpak jejich odbory! A tak se objevují na liberální tváři globalizace skvrny pokusů o ochranu „národních zájmů". Někdy dost rozsáhlé, například když jde o ochranu klíčových odvětví před vynucenými fúzemi nebo odprodejem, případně rozprodejem do zahraničí.
V rámci našeho kontinentu říkáme globalizaci - když to trochu zjednoduším - integrace. Jinak řečeno: integrace Evropy je součástí globalizace. Ale v procesu integrace už teď také vidíme rozpaky, snahu některých vlád neotevřít národní trh práce a trh služeb, jinde zase obavu ze zavedení společné měny, společné ústavy … Proud integrace, který Evropu nesl zdánlivě nezadržitelně do harmonického globálního světa, se zpomalil. A co horšího, zrod harmonického globálního světa se oddálil. A to asi o hodně.
Je čas na reflexi, řekla EU.
Není ho ale moc. Už teď se ve světové politice objevují zárodky polarizace. Jedenácté září, irácká válka, Ahmadínežádova slovní agrese a další fenomény naší doby jsou stavebními kameny, z nichž by mohla - nebudeme-li se inteligentně bránit - vyrůst nová zeď mezi dvěma světy. Za ní by nesmyslně rostla nesmiřitelnost dvou náboženských tradic, které by za jiných okolností vůbec nestály proti sobě a nepřekážely by zdravému rozvoji tradic demokratických. Na rozdíl od berlínské zdi by se u téhle nedalo přesně říci, kudy vede. Nejspíš hlavami lidí. A to na všech kontinentech. Ale může kdykoli dostat i zeměpisné kontury. Na schengenské, na americko-mexické či na kterékoli jiné hranici.
Světové politické panorama se zvolna začíná polarizovat i v jiném smyslu. Začíná se významně dělit na země (a regiony) závislé na dovozu energetických surovin a ty druhé, které energetickými surovinami disponují. V době, která je přede dveřmi, si možná budeme muset často opakovat, že ne nadarmo znamená anglické slovo power jak elektrickou energii, tak moc. Kdo bude mít klíč k energiím, bude mít moc. My to nebudeme, a tak asi bude lepší být v houfu než sami. První kroky EU k energetické bezpečnosti nejsou sice ani rozhodné, ani uklidňující, ale jsou. Ty příští snad budou – pod tlakem okolností – vydařenější. ČR sama na žádné rozhodné a uklidňující kroky v tomto směru nemá šanci.