Na obvyklém předvánočním setkání zaměstnanců a spolupracovníků Českého rozhlasu 6 pronesla úctyhodná osobnost, jíž se tato stanice právem honosí, tuto radostnou větu: "Vážení, náš současný život je tak krásný, jako tu nikdy nebyl."
Co je více a co méně důležité
Vzpomněl jsem si, že něco podobného řekl prezident Václav Klaus ve svém letošním novoročním projevu, což tedy už bude pomalu rok. To konstatování tedy vyznělo u obou citovaných pánů celkem shodně, i když náš vzácný spolupracovník se jinak vyjadřuje o panu prezidentovi velmi kriticky. Vysvětlil jsem si to tím, že každý z nich asi myslel stejná slova v poněkud rozdílném významu - Václav Klaus coby správný ekonom měl zřejmě na mysli náš potěšitelný materielní blahobyt (opakuji, bylo to téměř před rokem), kdežto náš host asi myslel spíše na pocit individuálních svobod a bezpečí této země, což jsme tu snad nikdy před tím opravdu neměli.
Za sebe mohu říci, že s oběma pány dost souhlasím, ale přece jen ne tak naprosto. Moje pochybnosti u každého z nich vyplývají z určitých věcí, které nelze přehlížet. Oba ty optimistické pohledy na naši českou současnost totiž nahlodává například to, že není v našich silách - a možná v silách lidstva vůbec - abychom zvládli některé věci, které vidíme, jak se na nás valí a jejich příčiny si dovedeme vysvětlit, ale o nichž nevíme, jak je zastavit. Mám na mysli třeba onu globální hospodářskou krizi, na niž hledíme jako na povodeň, jíž můžeme sice do cesty postavit nějaké bariéry anebo ve správnou chvíli vypustit nějaké ty Slapy či Orlík, ale pak už nezbývá než věřit, že povodeň časem vyčerpá svou energii a řeky se vrátí do svých původních koryt.
Můžeme se však také tázat, zda globální hospodářská krize je stejně přírodním jevem jako ta povodeň. A tady se zdá, že do jejích příčin nezasáhly nějaké těžce odhadnutelné povětrnostní vlivy, ale snad přece jen snáze kontrolovatelná touha lidí po stále větším vlastnictví získaném i na nesplatitelný dluh. Zde se my Češi můžeme sice utěšovat, že nejsme hlavními viníky, ale trochu v tom jedeme také, protože i u nás už zapustila své kořeny jakási zrůdná pseudofilosofie neomezené a často nadbytečné spotřeby.
Nicméně ona hrozivá krize, ať už způsobená hříchy kohokoliv, se řítí i na nás a málokdo už asi uvěří utěšování, že nás nějak mine. To připomíná pana Povondru z Čapkovy Války s mloky, který, když mloci byli už v Drážďanech, stále říkal, že nás to přece nemůže postihnout, když z Drážďan do Prahy je to po Labi proti proudu. Ještě horší je, že na rozdíl od povodně zde nelze tak docela věřit ani ujišťování ekonomů, že i hospodářská krize se jaksi sama od sebe vyčerpá, a i když to může trvat celý příští rok, tak se věci zase nějak dostanou do normálu a vrátí se onen kýžený růst růstu. O něm ovšem z vážných ekologických důvodů zase pochybují různí filosofující politici, u nás v čele s Václavem Havlem. A koneckonců i Evropská unie dává zrovna teď najevo, že jí tyto věci - krize nekrize - nejsou vůbec lhostejné.
Pochybnosti nad optimismem obou pánů zmíněných na začátku se tak zvětšují a nejistota z vývoje příštího roku a let dalších pomalu nabývá vrchu. Při tomto velmi reálném nebezpečí pak člověk jen žasne nad tím, že naše veřejnost v čele s některými našimi ústavními reprezentanty považuje za důležité zabývat se právě teď některými bizarními rysy povahy hlavy našeho státu, když se to zameškalo před pár měsíci, kdy byl na podobné úvahy ještě čas. Nebo že ve sněmovně se hraje jakási tajemná hra, kterou Jiří Franěk v Právu humorně nazval „Lisabonský radar“, kdy dva zcela nesouřadné problémy se spojují dohromady za účelem jakéhosi politického obchodu. V něm se věci zamotávají do naprosté nepřehlednosti a lidem uniká, že naléhavost těch dvou položek je zcela nesouměřitelná.
Ve vztahu k oné prioritní a velmi akutní hospodářské krizi je důležitější naše rychlá integrace do evropského celku, než časově vzdálenější a stále ne příliš jasná potřeba radaru. A má-li být - jak ve svém znamenitém článku z Lidových novin zdůrazňuje historik Jan Rychlík - přijetí Lisabonské smlouvy podmínkou sine gua non i naší prosté účasti v Evropské unii, pak nelze jinak než nadřadit tuto věc radaru a ne naopak, jak své zákonodárce nasměroval kongres Občanské demokratické strany.
Nu a jestliže v této dosti závažné chvíli, kdy sám ministr financí Kalousek shlíží na jednom novinovém obrázku z naprosté temnoty a velmi skeptickým pohledem na schválená čísla jeho státního rozpočtu na příští rok - kdy sněmovna s gustem porcuje svého každoročního medvěda, kdy vláda posílá desítky milionů na lyžařské mistrovství do Liberce, kde nebývá sníh, a kdy pražští zastupitelé dávají podobné částky na českou olympiádu, která nebude, pak při psaní tohoto zamyšlení obracím dost zoufale zrak na slavnou báseň Rudyarda Kiplinga začínající veršem „Když bezhlavost svým okem klidně měříš…“
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas
- Finanční krize autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/485/48413.jpg
- Klesající burza autor: Daniel Ochoa de Olza, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/535/53471.jpg
- Plánovaný protiraketový štít USA autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/364/36343.jpg