V dnešní době se ani není čemu divit. Koho by při gruntování či shánění zbytečností v přeplněných supermarketech napadlo, že „urovnává cestu Páně“, jak praví Bible. Je to ale tak: tím, že připravujeme pohodu a radost druhým, v podstatě děláme to, k čemu nás vyzývá biblický prorok Izaiáš. Protože v konání dobra pro druhé je skryto i dobro pro nás samotné, chápáno utilitárně. Však nás také vydatně hřeje u srdce, vidíme-li radost v očích bližního. A to je skoro celé: vánoce jsou o radosti.
Tu radost před dvěma tisíci lety dal lidem malý Hebrej prostě tím, že se narodil; stejnou radost jsme my udělali našim rodičům, naše děti nám, atd. Stále méně však můžeme říci, že všichni lidé mají z početí a narození všech dětí radost. Jenže to už je právě to, co vánoční radost kalí, že se někdo narodit nesmí, protože se to komusi jaksi nehodí. Ani narození Ježíše Krista nebylo bez problémů. Chudá dívka Maria nežila s Josefem v manželství, což byl vždycky handicap, takže měla značný náběh stát se (i tehdy) pohrdanou matkou samoživitelkou. Ježíš se narodil sice ve chlévě, ale narodil se, Josef od Marie neutekl, nýbrž přijal synka za svého. Ač, nebo právě proto, že on i Maria věděli, věřili (laskavý čtenář si škrtne, co se mu příčí), že to s tím dítětem není jen tak. Copak, že je to děcko od Boha, to by se při známých nejistotách početí jakžtakž připustit dalo (nevěříme-li přímo, že život je Boží dar), ale že se Marii narodil Boží syn - přímo BOŽÍ SYN! -(představme si sami sebe v té situaci!), to bychom pochopit a přijmout dokázali asi sotva.
Než tak už tomu bylo, ti dva to dítě přijali i s tím jeho synovstvím Božím (jak to řekl Marii archanděl), neprodleně s ním prchli před Herodovými zabijáky do Egypta, pak je jako každé jiné Žídě vychovávali v domovském Nazaretu, a jen Maria synovy zvláštnosti „uchovávala ve svém srdci“. Geniální fyzik, matematik a astronom Isaac Newton o Ježíšově růstu napsal: „Když byl dítětem, zneklidnil krále, když byl chlapcem, udivil doktory, když byl mužem, otřásl celým národem i základy veleříše římské.“
Nezabíhejme však s Newtonem příliš do Ježíšova života, který, jak víme, skončil ve 33 letech potupnou, leč statečnou a dokonce slavnou smrtí na kříži. To už je ale jiná kapitola, tajemství Velikonoc, z nichž vyšel Kristus vzkříšený jako zakladatel křesťanství. Zůstaňme u požehnání vánočního času, neboli díků za zrození dítěte, díků za vše dobré, co dostáváme či dáváme, nejen pod stromeček, ale vůbec, aniž by bylo třeba se o to extra přičinit. Ono přičinění se, přiznejme si, není podle Ježíšova učení zrovna lehké. Právě kvůli jeho mravním nárokům na nás, jsme jej mnozí nepřijali nebo opustili. Nicméně vánoční svátky jsou pro všechny a jednou za rok znovu a znovu útočí na city každého člověka.
Tradiční Betlémy, jesličky a dárky jsou sice pěkné, ale jen vnější symboly Vánoc. O tom, co pro lidstvo skutečně znamenalo a znamená Ježíšovo narození, více svědčí takřka nekonečné bohatství koled a vánočních písní. V nich je uložena citovost i duchovní poselství nesčíslných generací. Ta pravá zpráva Vánoc, která bere za srdce, se zpívá: „…nám, nám, narodil se!“ Každý, kdo tu zprávu „uchovává ve svém srdci“, přijímá největší požehnání Vánoc. Přejme si to vzájemně, přeju to i Vám.
