Potěšilo mě, že nejen internetový portál ČT24, ale i Události a komentáře přinesly v minulém týdnu zprávu o dokončení nového dalšího překladu bible do češtiny. Nejen tento samotný počin zasluhuje ocenění, ale je také příjemné, že se do zpravodajství médií dostalo celkem obšírné oznámení. Vyniká to zvláště v době, která má svá velká témata - jednání o řešení situace, kde ve velmi nevhodnou dobu byla vyslovena nedůvěra vládě, kdy české předsednictví EU pořádá závažná setkání s evropskými lídry, kdy je v živé paměti návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy.
Lahodná řeč a drsné Velikonoce
Vybavují se mi při těchto úvahách i jiné „politické“ souvislosti - jak před několika desetiletími nebylo samozřejmé opatřit si bibli, jak poslední kralické vydání bible z roku 1613 bylo opakovaně tištěno ve Finsku a neoficiálními kanály se dostávalo do Československé socialistické republiky. V úvodu zmiňované zpravodajství tedy i tímto způsobem dokládá něco o veliké změně, která se zde odehrála a kterou již často ani nevnímáme - jako bychom už ani nevěděli, co bylo dříve.
Projekt Nadačního fondu Nové Bible kralické tedy byl díky dlouholetému úsilí a především zásluhou práce překladatelů Alexandra Fleka a Jiřího Hedánka završen. Není jistě lehkým úkolem překládat tak stěžejní dílo, navíc s deklarovaným přístupem pokusit se navázat na překladatelské úspěchy staré Jednoty bratrské, jmenovitě Jana Blahoslava (překlad Nového zákona 1564) a těch, kteří jeho dílo dokončili překladem ostatních biblických knih. K významnému překladu je asi zapotřebí alespoň jeden z těchto motivů: zpřístupnit nějaké jazykové skupině cosi dosud nedostupného; ale tím druhým, důležitějším motivem jsou vnitřní pohnutky - totiž snaha přetlumočit nové pochopení hloubky biblické zvěsti, je to přetlumočení, které ovšem zůstává věrné původnímu textu.
Ti, kteří nyní dokončili svůj projekt, se zařadili do dlouhého zástupu těch, kteří to vykonali před nimi. Ta řada u nás začíná již Cyrilem a Metodějem (po r. 863 - i když zde těžko mluvit ještě o češtině). Po nich následuje několik desítek překladů, které se pro přehlednost rozdělují do čtyř po sobě následujících skupin, tzv. redakcí, podle toho, jakou předlohu měli překladatelé k dispozici. Nebudeme zatěžovat detaily - skočíme až ke 4. redakci, která je ovlivněna jednak vynálezem knihtisku 1456, ale také dostupností biblických spisů v původních jazycích, tzn. v hebrejštině, aramejštině a řečtině. Již není nutné zacházet si oklikou přes dlouho vlivný latinský překlad, přes Vulgátu.
A do tohoto období patří i kralický překlad, který asi zůstane nepřekonatelný svým vlivem jak na duchovní vývoj českých církví, tak i na formování českého jazyka a inspiraci pro naši národní kulturu v nejširším slova smyslu. Je ovšem samozřejmé, že s tím, jak se vyvíjelo myšlenkové i jazykové prostředí, nemohlo zůstat jen u tohoto překladu. Byly i další - a můžeme hovořit i o další skupině, totiž o moderních překladech. Docházelo k nim zásluhou jednotlivců (jmenujme alespoň O. Petrů, L. Sýkoru, F. Žilku…), ale zvláštní roli sehrál kolektivní, navíc ekumenický překlad (publikován od roku 1970). Ani to však nebyl konec - roku 1994 vyšla Nová smlouva, překlad Nového zákona Křesťanské misijní společnosti.
Každý překlad bible je ze své podstaty obtížné čtení. Zvláště pro lidi, kteří v církvi nevyrostli, a těch je většina. Tuto kulturní propast se již v hloubi minulého století pokusily překlenout velmi volné překlady či spíše převody bible - nebo alespoň Nového zákona - do všední mluvy. Srozumitelnost pro běžné čtenáře v nich bývá přednější než doslovná věrnost původnímu biblickému znění. Tomuto typu se říká „Living Bible“ a taková kniha vyšla i u nás již před rokem 1990 s názvem Slovo na cestu a s podtitulem „Parafrázovaný text Nového zákona“.
Mám za to, že v současnosti i mediálně uváděná „Bible pro 21. století“ bude zajímavá především pro pilné čtenáře bible, kteří budou pečlivě porovnávat odlišnosti dostupných překladů a zkoumat, co bylo důvodem pro nezvyklé znění…. A právě i tato nezvyklost může letitého písmáka nově oslovit a ukázat mu známou pravdu v trochu jiné perspektivě. A to je jistě užitečné.
Upřímně doznávám, že bych se velice rád a ochotně mýlil v pochybnostech nad jedním z motivů právě dovršeného překladatelského úsilí. Jestliže se A. Flek domnívá, že jedním z důvodů, proč patří Češi k nejateističtějším národům v Evropě, je, že „…Boží slovo neznají proto, že není v jejich jazyce“, pak mám vůči tomuto názoru jednu malou a jednu velkou výhradu:
Ta malá výhrada opakuje, že relativně moderní české překlady (a parafráze) u nás existují. Čímž neříkám, že by nové neměly vznikat. Opravdu, rychleji než během jedné generace se mění jak myšlení, tak jazyk. I z tohoto pohledu je titul Bible pro 21. století trochu předimenzovaný…
Ta větší výhrada spočívá ve faktu, že je sice možné nahradit archaické „I řekl Bůh“ jednodušším „Bůh řekl“, jak uváděl A. Flek, ale je to jen úsměvná prkotina… Věřím, že překladatelé i podstatnějším způsobem zpřístupnili současným čtenářům i posluchačům biblický text. Ale co naplat, ten biblický příběh směřuje k velikonočním událostem - a ty nejsou o zelenající se travičce a omalovaných vajíčkách a o příjemných zvycích, kterými je naplnila lidová tvořivost - ale o smrti a Božím odsouzení, které zasluhuje každý člověk; ale i o zástupné oběti na dřevě kříže (což byl nejpotupnější způsob popravy). A že toto bylo už i pro Ježíšovu generaci skandál, to nebyla otázka jazyka.
Dokonce, když o tom Ježíš vykládal svým vlastním učedníkům, reagovali na to ohrazením: „Tvrdáť jest tato řeč. Kdo ji může slyšeti?“ Tak překládají kraličtí. „To jsou těžká slova. Kdo to může poslouchat?“ s mírnou obměnou uvádí Bible pro 21. století. Parafrázovaný text je jistě ještě srozumitelnější: „Co je to za nesmysly, to se nedá poslouchat!“ - ta podstata ovšem zůstává stejná: křesťanská zvěst není povětšinou pro lidské uši lahodná. Ba ne, v modernosti jazyka to není…