Jednomu jménu naší politické scény jsem však určitou pozornost přece jen věnoval. Hovořím o Miloši Zemanovi a jeho rozhovoru s opatem břevnovského kláštera Petrem Prokopem Siostrzonkem uveřejněném nikoliv přímo ve velkopátečních Lidových novinách, ale v jejich víkendové příloze s tradičně trochu odlehčeným obsahem. Mám k Miloši Zemanovi poněkud ambivalentní vztah - tedy pokud jde o jeho politické názory a činy - rozhodně jej však považuji za muže chytrého a vzdělaného, jehož proklamovaná - nejsem si však jist, zdali upřímně míněná - filozofie sepětí s přírodou a kulturou jakožto vrcholu lidského blaha je mi nesmírně blízká a sympatická.
Diskuse s břevnovským opatem se vedla samozřejmě o náboženství - zejména o tom židovsko-křesťanském, kde za vydatné pomoci tázající se redaktorky Aleny Plavcové Miloš Zeman svým, jak říká, tolerantním atheismem vítězil nad Siostrzonkem na celé čáře.
Ale ponechme tu čistě náboženskou disputaci stranou a všimněme si toho, jak na některé už spíše fyzikálně-astronomické věci Miloš Zeman pohlíží jako prognostik. Za nejvyšší tajemství považuje samotný vesmír a připomíná, že i když přijmeme teorii Velkého třesku, musíme se ptát i na to, co bylo před ním. Podle Zemana jsme se dnes už také tiše vzdali představy, že ve vesmíru najdeme nějaké nové civilizace. Sondy, které tam vysíláme, slouží hlavně k odhalení tajemství hmoty. K tomu lze dodat, že jako leckdo nevěří v různá náboženská dogmata - včetně toho z Vatikánu do celého světa hlásaného zmrtvýchvstání každého jednotlivce - ten si nedělá iluze o nějakém definitivním poznání vzniku života a vědeckého odhalení jeho tajemství, ať už ve vesmíru nebo zde na Zemi.
A tady se ocitám s Milošem Zemanem na jedné lodi bez ohledu na jeho politické zaměření, o němž toho beztak mnoho nevíme. Řekl jsem si už někdy v pubertě, že zázraku života a vesmíru se nikdy nemohu dopátrat, protože se toho nedopátrá ani kdokoliv jiný. A tak jsem tento jediný skutečný zázrak přijal s maximální pokorou jakožto fakt, o němž dále přemýšlím jen z hlediska jeho vnějších projevů, které mohu sám pozorovat a posoudit. A zde je mi na první pohled jasné, že tento zázrak představuje v jistém smyslu spolehlivý řád - například v pravidelnosti času - ale také mnoho neřádu, který můžeme vidět nejen všude kolem sebe až do toho vesmíru, kde se každou chvíli udá nějaká katastrofa. To se samozřejmě týká i pohledu na naše nejbližší okolí včetně nás samotných - tedy nejen některých našich špatných vlastností, ale i velmi poruchového zdraví našich těl.
Troufám si tvrdit, že takto prožívá a promýšlí své životy většina lidí, a to i těch, kteří horují pro transcendentno. A zde stále znova mi ze známého Frommova dilematu „být nebo mít“ vychází to první, neboli lidský život, hodnota určitě nadřazená ekonomice, jíž samozřejmě vévodí to druhé slovo, „mít“. Proto všechno, co pomáhá tomu, aby lidé měli lepší život - a v tom může samozřejmě pomoci ekonomika, věda i náboženství - je dobré k tomu, aby člověk šťastně překonával překážky, které mu příroda nastavuje do cesty. A to včetně té cesty k smrti, která nastane u každého. Bránit se jí lze jen tak, jak praví můj milý - pokud nepolitický - Miloš Zeman: „Člověk může projít jistou transcendencí, jestliže za ním zůstane nějaká stopa - zplodí syna, postaví dům, zasadí strom.“ (Konec citátu). Dodal bych k tomu - třeba také když po sobě zanechá nějakou památku písemnou - dneska možná i zvukovou - což může být i prostý popis jeho života a myšlení.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
