Šou ale opravdu začala. Jako na povel se vztyčilo šest reportérů hlavních amerických televizí a začali jeden přes druhého v živých vstupech odpovídat na otázky šesti moderátorů v šesti studiích. Ve vysílání to určitě vypadá profesionálně a k věci, tady trochu legračně. Ještě ani nedomluvili, když hlas, který před chvílí sliboval začátek šou, promluvil opět: „Dámy a pánové, prezident Spojených států.“
Vstávám, stejně jako čtyři stovky novinářů v napěchované Východní hale Bílého domu. K pultíku s prezidentskou pečetí vyběhne nejznámější tvář světa posledních několika měsíců.
Bylo to přesně před sto dny a čtyřmi hodinami. Stál jsem tehdy sotva o sto metrů dál - na novinářské tribuně naproti prezidentské lóži. Uvnitř pobíhaly Sasha a Malia, nyní už prezidentské dcery. A v polstrovaných židlích seděl první černošský pár, který to dotáhl na první pár Spojených států.
Od chvíle, kdy Barack Obama složil přísahu amerických prezidentů, uplynuly sotva čtyři hodiny. Dole defilovaly stovky lidí v inauguračním projevu - amatérské soubory i profesionální vojenské orchestry. Velký den skoro končil. Jenom málokdy se stane, že se člověk ráno probudí a ví, že bude svědkem historie. Tenhle předvídatelný zápis do dějin si nenechaly ujít na dva miliony lidí. Do Washingtonu, mrazivého, jak se na polovinu ledna sluší, přijely z celé Ameriky.
Všichni chtěli oslavit začátek nové éry. Končící prezident odcházel z úřadu s nejnižší oblíbeností od dob, kdy se to měří. Jeho viceprezident, který měl pověst šedé eminence řídící zemi v těch uplynulých osmi letech, si při stěhování krabic z Bílého domu namohl záda a na inauguraci Obamy musel přijet v kolečkovém křesle. To - a poslední zakroužení vrtulníku s Georgem Bushem nad Bílým domem - pro mnohé symbolicky zakončilo osm let, které se nakonec pro drtivou většinu Američanů staly jenom frustrací.
Ten den Amerika slavila. Už ale inaugurační projev, obvykle prostor pro vzletné fráze, naznačoval, že přichází doba vystřízlivění. Nastal čas měnit sliby a naděje v realitu.
Po stech dnech (a čtyřech hodinách) začalo první účtování - tisková konference vysílaná v hlavním čase na skoro všech hlavních televizích (konzervativní Fox odmítl). Prezident je unavený, úvodní prohlášení předčítá z obří obrazovky přímo pod kamerami proti sobě: „Jsem potěšený pokrokem, jakého jsme dosáhli - ale nejsem spokojený. Jsem plný důvěry v budoucnost, ale nejsem spokojený s přítomností.“
Před čtyřmi hodinami Světová zdravotnická organizace vyhlásila druhý nejvyšší stupeň varování před světovou pandemií. Ráno vyprší ultimátum, aby jeden ze symbolů Ameriky, automobilka Chrysler, vyřešila své problémy, jinak ji vláda nechá padnout. V Pákistánu, zemi s jadernými zbraněmi, bojuje armáda s Talibanem o území vedoucí k metropoli Islámábádu. Irák má za sebou sérii bombových útoků, nejkrvavějších za poslední měsíce. A přede mnou stojí muž, od kterého celý svět čeká, že tyhle problémy bude řešit. A že je vyřeší.
Z obrazovky mizí poslední věta, úvodní prohlášení končí. Následují otázky - zahraniční novináři jsou bez šancí, tahle šou je určená pro Ameriku. Ale i od amerických reportérů přicházejí hned na začátku dotazy na světová témata - Obama ujišťuje, že na zavření hranic s Mexikem kvůli chřipce už je pozdě, že pákistánské jaderné bomby se do rukou al-Káidy nedostanou a že v Iráku počet civilních obětí ve skutečnosti klesá.
Zaváhá až při dotazu, co mu přineslo 100 dní vlády. „Počkejte, to si musím napsat,“ zastavuje reportéra New York Times, „takže: co mě nejvíc překvapilo, nejvíc potrápilo, okouzlilo a naplnilo skromností.“ Při každé odpovědi následuje dlouhá pauza. Prezident si dobře uvědomuje, že tahle odpověď bude jedna z nejdůležitějších - přinesla do politických analýz obyčejné lidské pocity a bude aspirovat na novinové titulky. Nakonec dá seznam dohromady:
Překvapení - problémy, s jakými se potýká („typický prezident má dva, tři velké problémy, my sedm, osm“)
Trápení - pomalé změny („vystřízlivěl jsem - změna ve Washingtonu přichází pomalu“)
Okouzlení - američtí vojáci („možná bych nepoužil slovo okouzlení, ale jsem ohromený tím, co dělají, a jsem jim vděčný“)
Naplnění skromností - poznání, jak málo zmůže („nemůžu zmáčknout knoflík a bankéři hned budou dělat, co chci“).
Hlasatel měl pravdu - je to opravdová šou. A Obama podobné věci umí. Poznala to i Praha - dokázal okouzlit davy na Hradčanském náměstí i statisíce u obrazovek něčím tak vzdáleným a akademickým jako projevem na téma „svět bez jaderných zbraní“. Jeho charisma funguje i v tomhle sále (německá novinářka prosí kolegyni, aby jí během tiskovky vyfotila s Obamou v pozadí), funguje i v Americe. Prezidenti jsou po 100 dnech vlády tradičně populární, Obama ale dokázal překonat skepsi obyčejných Američanů. Poprvé po dlouhé době většina věří, že jejich země kráčí správným směrem. V průzkumech to uvádí o třetinu víc než na konci Bushovy vlády.
Obama za sto dní nezatřásl Amerikou, jak si představoval. Má toho ale za sebou hodně - nařídil zavřít Guantánamo, oznámil stažení vojáků z Iráku, nabídl rozhovory islamistům v Íránu i komunistům na Kubě a v Severní Koreji. Prosadil 787 miliard dolarů jako státní injekci do ekonomiky i tříbilionový rozpočet s třetinovým schodkem. Tvrdí ale, že z Ameriky udělá zemi, která si nebude muset půjčovat čínské peníze na saúdskou ropu, která nebude muset nejlepší mozky kupovat v zahraničí, kde návštěva lékaře už nezruinuje celou rodinu a kde daně nejsou nastavené tak, aby bohatli jenom ti nejmajetnější.
Posiluje stát, brání se ale, že musí: „Já nechci vést banky ani automobilky. Já už vedu dvě války a mám docela dost jiné práce. …Kdybyste mi řekli, že při nástupu do funkce budou banky fungovat, auta se budou prodávat a já se budu moct starat jenom o Irák, Afghánistán, Severní Koreu, prosazení zdravotnické reformy, hledání receptu na energetickou nezávislost, Írán a chřipkovou pandemii, tak bych to bral.“
Naše hodina s Obamou končí, stejně jako 100 dní Ameriky s novým prezidentem. Tenhle den se do historie zapíše jako den, kdy mexická chřipka zabila prvního člověka mimo Mexiko, kdy při třech atentátech v Iráku zemřelo 41 lidí, kdy vypukly etnické střety v pákistánském Karáčí a kdy americký Kongres schválil ambiciózní rozpočet, který opozice označuje za cestu k socialismu.
Staří Číňani měli ďábelskou kletbu: „Přeju vám, abyste žili v zajímavých časech.“ Obama od pultíku odcházel s trochu skloněnou hlavou. Svět prožívá zajímavé časy. Možná až příliš zajímavé.
- Barack Obama zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/415/41496.jpg
- Barack Obama autor: ČT24, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/501/50096.jpg
- Obama na návštěvě Pentagonu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/646/64524.jpg
