Tak nám doúřadovala jedna vláda a o tom, jak si vedla, už se popsaly stohy papírů. Jak si ale ji a její zahraniční politiku budou pamatovat v zahraničí? Pokud se zaměřím na to zahraničí, kterému se věnují Latinské oči, pak si bude Českou republiku v právě skončeném období pamatovat především jako schizofrenní dualitu mezi vládou a prezidentem. Jako dobu, kdy jedna strana usilovala o schválení Lisabonské smlouvy, a druhá o ní mluvila jako o tragickém omylu a přirovnávala fungování Evropské unie k politice bývalého Sovětského svazu. Kdy jedna strana odsuzovala Rusko za invazi do Gruzie a druhá zase z konfliktu vinila Rusko. Českou republiku si budou pamatovat jako zemi, která si chtěla zlepšit svoji reputaci během předsednictví v Evropské unii, a jejího premiéra jako muže, který, ač ztratil podporu ve své vlastní zemi, hodnotil hospodářská opatření amerického prezidenta Obamy jako „cestu do pekel“…
Období Lisabonu, cesty do pekel a Entropy
Česko se to chystalo Evropě osladit. A začalo dobře. Pružně reagovalo na plynovou krizi po zastavení dodávek z Ruska i na konflikt v Gaze. Praha rovněž dbala o své priority: ekonomika, energetika a péče o rozvoj partnerství se zeměmi východní Evropy. Přesto si ale nakonec zahraničí bude víc pamatovat Klausův euroskeptický projev v Evropském parlamentu, Topolánkovu „cestu do pekel“ a samozřejmě Entropu, kontroverzní instalaci v budově Rady Evropské unie v Bruselu. Kauza Entropa dostala Čechy na přední stránky evropského zpravodajství, vyvolala nekonečné diskuse, vyprovokovala dva oficiální zahraniční protesty, zakrytí Bulharska coby země tureckých záchodů a v unii potvrdila image Čechů jako nenapravitelných ironiků. Nakonec Entropa ani nezůstane v Bruselu až do konce předsednictví - kvůli pádu české vlády, která v posledních týdnech už nedokázala přilákat do Prahy všechny zamýšlené účastníky evropských summitů.
Španělský tisk byl jedním z nejkritičtějších. El País napsal, že „v dějinách Evropy dosud nikdy tak málo lidí nedokázalo vykonat tolik škody evropské myšlence jako političtí předáci České republiky v posledních měsících“.
České předsednictví mělo své pochybovače ještě předtím, než začalo. Francouzi s jejich prezidentem Sarkozym v čele nevěřili, že si Češi se svým úkolem poradí. Češi zase měli pocit, že Sarkozy si chce udržet svoji vedoucí roli i v dalším půlroce. Excesy některých státníků a pád vlády pak znovu dodaly kritikům potřebné argumenty. Kostkový cukr, vynález českých ručiček, nakonec v ústech pořádně zhořkl.
Latinská Amerika v Praze
A během českého předsednictví se v Praze ještě představí i Latinská Amerika. Česko bude už příští týden pořádat ministerskou schůzku Evropské unie a Skupiny z Ria. Chávez, Morales, Lula či Ortega ale nepřijedou. V Praze mají jednat jen jejich ministři zahraničí a podle informací, které dosud mám, v mnoha případech přijedou jen jejich náměstci. Žádné velké dohody se neočekávají. Ty nepřinesl ani mnohem větší prezidentský summit EU, Latinské Ameriky a Karibiku před rokem v peruánské Limě. Země Latinské Ameriky navíc před necelým měsícem absolvovaly historický summit s novým americkým prezidentem Obamou v Trinidadu.
Latinoameričané se do Česka zrovna nepohrnou, a když, tak především k prohlídce Prahy s manželkami. Česko dění v Latinské Americe také vlastně moc nezajímá. O minulém víkendu si například svého nového prezidenta zvolila Panama. Která média to zaznamenala? Kdo to ví? Vzpomínáte, před dvaceti lety byla Panama ve středu zájmu. Bylo to v době, kdy Američanům ještě patřil Panamský průplav, a potřebovali odstranit nedemokratického prezidenta Noriegu. Teď je Ricardo Martinelli už pátým svobodně zvoleným prezidentem od té doby.
V Peru mezitím udělili politický azyl bývalému vůdci venezuelské protichávezovské opozice, Manuelu Rosalesovi. Peruánský prezident Alan García si sám na přelomu tisíciletí prožíval téměř desetiletý azyl v Kolumbii. Teď ho Peru udělilo Rosalesovi krátce poté, co záměr o jeho zadržení vyslovil Interpol. Rosales je viněn z korupce a nezákonného obohacování z let 2004-2008, kdy působil jako guvernér státu Zulia.
A konečně, Kuba. Výzkum veřejného mínění, který společně provedly The Washington Post a televize ABC, prokázal, že 66 % Američanů si přeje navázání diplomatických vztahů s Havanou a že 57 % souhlasí s ukončením amerického hospodářského a politického embarga. Po Obamově uvolnění restrikcí pro cesty Američanů kubánského původu na Kubu se už zdvojnásobil prodej a rezervace letů na ostrov. Americké úřady teď ale přesto odmítly udělit vízum Silvio Rodríguezovi, legendárnímu zpěvákovi a historické ikoně žánru nazvaného „Nová kubánská píseň“ či „Nová latinskoamerická píseň“. Dnes už 62letý umělec měl cestovat na pozvání amerických zpěváků a celebrit a měl se účastnit některých hudebních koncertů. Odmítnutí amerického víza je zcela v rozporu s proklamovaným záměrem nového amerického prezidenta přiblížit se Kubě a zvýšit kontakty mezi lidmi obou zemí.
