Slovy z titulku, tímto velmi starým a banálním klišé, nyní kde kdo označuje titul Slavie Praha ve fotbalové Gambrinus lize. Na první pohled se jeví takové vyjádření přesným, ba trefným. Vždyť vskutku, kam se chce mistr českých kopálistů hrabat ve světě zahraničních velkých týmů. Když si fanoušek pustí televizi a porovnává, dejme tomu, střet ostrozrakých, svěžích a s míčem se mazlících hvězd Manchesteru United s Liverpoolem nebo FC Barcelony s Realem Madrid s pražským derby, v němž se po hřišti plouží sotva mžourající Slavia a zcela nevidomá, motolicí potrefená Sparta, je zasažen hlubokým soucitem a sešívaným touží pomoci do tramvaje, zatímco rudým rovnou zakládá sbírku na invalidní vozík. O ostatních nemluvě. Navíc soudná hlava zapomene na tvrzení některých tzv. odborníků, že naši zdejší hráči jsou údajně méně trénovaní a tím v horší fyzické kondici než zahraniční špička. Není tomu tak. Myslím, že se v přípravě nadřou stejně a dokonce možná v některých případech i víc. Ovšem: když jim dělá míč mnohokrát větší problémy než těm slavnějším, ztratí značně víc energie při práci s ním. Když někdo fortelně hází lopatou, je při práci s ní mnohem později a výrazně méně unaven než ten, kdo ji drží jako tužku. Proto naši hráči funí a tělesně odpadají dříve než ti zpoza humen, šikovnější.
Jednooký mezi slepými králem
Nicméně, vraťme se k jednookým a ke slepcům. Se kterými sokolími oky bychom se měli srovnávat? S výše uvedenými velkokluby? Proti těm trpí jistou vadou zraku kupříkladu ba i mužstva bundesligy či nejvyšší soutěže kupříkladu italské. A potom míra fotbalové slepoty či zrakové nedostačivosti postupně roste podle nepřímé úměry: na základě finančních možností. Proč by to mělo být ve fotbalu jinak než v ostatních lidských činnostech? Za málo peněz málo muziky. Vždyť je to docela zázrak, že se naše týmy mohou ještě jakž takž rovnat kupříkladu těm rakouským. Ekonomický rozdíl je značný. A přesto bychom možná měli šanci, kdyby se Slavie střetla se Salcburkem. A srovnejte si při tom rozpočty těch dvou klubů. Ostatně: místní a ne ti zcela nejšpičkovější hráči odcházejí do rakouských mužstev. Bývaly časy, kdy Josef Bican přišel z Vídně do Slavie. Doby se mění.
Námitka, že kdybychom si u nás udrželi talenty, je stejně pitomá, jako když Josef Kajetán Tyl žádal od Švandy dudáka, aby se nezahazoval s dalekou cizinou. Jak to přesně označil jeden z mála velkých Čechů, vlastenec Karel Havlíček Borovský: „Kdo raděj doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty, tys bratr náš, ty jsi kubík, hej hárum hárum, mik, mik, mik…“ Inu, ať naši talentovaní fotbalisté raději jinde pějí v brilantních chórech, než by se tu měnili v bábovky, které vědí, že jim na místních hřištích stačí podat polovinu výkonu, na který mají, a mohou si to pěkně způsobem „malá domů“ kutálet do penze.
Zvykněme si na to, že na místních stadiónech budou hrát jenom ti, kteří nestačí na ty významnější fotbalové arciteátry. To není jednookost nebo slepost vůči cizím zahraničním. To je jenom jiný úhel pohledu. Neočekávejme, že ze pšouku uhněteme nezapomenutelnou kuličku, kterou nějaký nadmíru talentovaný trenérský kouzlící Praxiteles promění na zdejších ošoupaných a rozbahněných trávnících v rej tančících Ronaldů, Lampardů či Messiů.
Slavia prodala po, na české poměry, oslnivém podzimu Necida, Krejčíka a Tavarese. Dva cizince a mladého hráče nebývalého talentu. Jste si jisti, že kdyby je nepustila ven, hráli by u nás dál na plné pecky? Vždyť by to neměli zapotřebí. Chcete-li používat onu hloupou frázi, rychle by se změnili i oni v jednooké mezi slepými. Déle by jim to vydrželo.
Je pitomost lamentovat stále nad tím, že naše klubové týmy neudělají díru do světa. To by se musel přihodit zázrak. Ten se občas uděje. Ale, jak známo, neopakuje se. Přestal by potom být zázrakem. Brečet kvůli tomu neustále a utírat si nos do rukávu je pitomé. Ještě ubožejší je srovnáváním nesrovnatelného shazovat úspěch zdejšího nejlepšího. Kdo z nás je tady, mezi slepými, alespoň jednooký? A kdo by si troufl vyrazit do světa a rozdat si s bystrozrakými? Napadlo vás to někdy?