Evropa byli jen oni!
Že Evropa je jen na západ od našich hranic, to jsme tehdy uznávali dokonce i my v heslu „Zpátky do Evropy!“ Pak se to stalo skutkem. Západní a východní Evropa se měnily v Evropu bez přívlastků. Po etapách: pád železné opony, sjednocení Německa, vstup zemí střední Evropy do NATO, nekonečně dlouhé přípravy Evropské unie na rozšíření a postkomunistických zemí na vstup do ní…a pak velký skok: přijetí osmi postkomunistických zemí v jedné jediné vlně do EU. Skok do neznáma to byl, řekl bych, spíš pro ten „západ“ Evropy než pro nás. I když musím přiznat, že ti, co se u nás tak úzkoprse brání evropanství, by mě pomalu přesvědčili o tom, že dodnes pořád jen nedůvěřivě a dokonce podezíravě osaháváme půdu té Evropy, ve které jsme už pět let „zpátky“ a kde bychom už dnes mohli hrát významnou roli, když už si tak rádi říkáme „srdce Evropy“.
Bohužel, podobnou nedůvěru a podezíravost dodnes nepřekonaly některé národní společnosti (západo)evropské patnáctky. Nejvýrazněji a s nejdramatičtějšími následky se to projevilo ve zmaření ratifikace ústavní smlouvy. Její odmítnutí ve francouzském referendu (2005) bylo především protestem části francouzské veřejnosti proti očekávanému růstu nezaměstnanosti a očekávané ztrátě výhod ze zemědělské politiky EU. Takovými důsledky rozšíření Unie strašili své voliče někteří kandidáti na úřad prezidenta Francouzské republiky. Bohužel úspěšně, i když šlo o neopodstatněné obavy, jak se brzo ukázalo.
Dnes může mít animozita své opodstatnění!
Ani dnes není nouze o ambiciózní politiky ochotné hledat příčinu nejrůznějších potíží svých zemí na východ od toho, čemu si dřív zvykli říkat Evropa. Nouze nebude ani o média, která se postarají o šíření antagonistických nálad. Už jsme to trochu pocítili v okamžiku přebírání předsednictví v EU od Francouzů. Říkám trochu, protože se to u nás zveličilo a pak politicky zneužívalo, takže nakonec opravdu vznikla atmosféra vzájemné podezíravosti.
V zemích, kterým se i po pěti letech od jejich přijetí do EU říká nové, se objevily v politice i ve veřejnosti fenomény, které mohou znepokojovat právem. Ne proto, že by je západní Evropa neznala; naopak právě proto, že ze své historie, a někde i ze současnosti je zná až moc důvěrně, že zná zákeřnost jejich nečekaných výbuchů. Mluvím o projevech extremismu a vandalství, které nemusí mít pokaždé podobu konvenčního politického hnutí; mohou mít naopak podobu živelné sopečné erupce. Jejich neslučitelnost s pojetím demokracie jednadvacátého století je často skryta za postoji „zásadového“ a bojovného nacionalismu. Ten míval pozitivní náboj. Jenomže to bylo ve století minulém, a ještě spíš předminulém.
Mluvím tu o takových fenoménech, jako jsou pochody Maďarské gardy ve stejnokrojích úděsně připomínajících dobu fašismu, mluvím tu o žhářských (ne-li vražedných) útocích na příslušníky romské menšiny v Česku; o sílícím nepřátelství mezi slovenskými a maďarskými nacionalisty. A o vulgárnosti a brutalitě všech těchto zdánlivě marginálních politických projevů. Uvedl jsem jen tři příklady ilustrující nárůst nezdravé atmosféry ve středoevropských postkomunistických zemích. Dalo se čekat, že k nim tisk západní Evropy přiřadí i „násilné narušování volební kampaně české sociální demokracie“, jak vajíčkovou válku definuje francouzský Le Monde z 30. května.
Na podobné, ne-li horší projevy nesnášenlivosti, sklonu ke xenofobnímu násilí a k ignorování civilizovaných demokratických postupů v politickém boji by se dnes dalo - v delším materiálu než je tento - poukázat i v zemích té Evropy, která má dostatečně zažitou tradici úcty k demokracii a k lidským právům. Třeba v Itálii sahá přímo vláda k diskriminačním opatřením vůči občanům jiné členské země EU, Rumunska.
Evropa sjednocená svými neduhy
Ano, stalo se nevyhnutelné: není už západní a východní Evropa. Je Evropa. Evropa sjednocená možná nejvíc svými politickými a sociálními neduhy. A dnes i těžce doléhající krizí, která umí sociální a morální neduhy společnosti umocňovat. Bohužel, takové „sjednocení“ má tendenci rozdělovat. Zejména ve chvílích intenzifikace politických bojů. Ta chvíle je právě teď.
Volby do EP dávají příležitost xenofobní a antievropské extremní pravici ke štěpení Unie. Odpor početně nevýznamné části evropského politického spektra k ratifikaci Lisabonské smlouvy může být ještě letos příčinou oslabení evropské integrace a uvolnění pout, která Unii drží pohromadě jako politický útvar globálního světa. Ruku v ruce s tím může jít vzájemná nevraživost a zrod ducha nepřátelství jedněch vůči druhým. Což se, jak víme z historie, bude zajisté nejvíc týkat bezprostředních sousedů. A s největší pravděpodobností nejvíc tam, kde to vždycky bylo nejnebezpečnější: v centru kontinentu.
Volby do EP mohou být ale také příležitostí pro ty, kdo hledají způsob, jak se těmto hrozbám vyhnout. Vyšší účast v evropských volbách by mohla sama o sobě stačit k vytlačení dezintegračních elementů ze scény. Ty naopak evropskou scénu ovládnou a rozloží, jestliže bude vítězem těchto voleb apatie mlčících většin.
- Mapa eurozóny autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/772/77130.jpg
- Maďarská garda autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/583/58270.jpg
- Evropské volby autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/887/88639.jpg
