Šokující prezidentův tah v partii o Lisabonskou smlouvu srovnávají někteří komentátoři s genialitou šachových mistrů. Jiní pozorovatelé Klausův taktický předstih naopak zpochybňují a mluví spíše o skoku z hořícího domu v poslední vteřině. A požadavek Václava Klause na výjimku z Listiny základních práv EU výměnou za podpis smlouvy chápou jako poslední pokus o záchranu prestiže nejzavilejšího odpůrce „evropského superstátu“.
Po podpisu Lisabonské smlouvy polským prezidentem Lechem Kaczynskim se zdálo, že Klausovi nic jiného než pokorná kapitulace před realitou 26 státy stvrzeného aktu nezbývá. Dnes je tento český Napoleon zase na koni a zaměstnává šedé mozkové buňky celé Evropy. Přitom vše nasvědčuje tomu, že nečekaný obrat ve hře o Lisabon není dílem Klausovy kombinační strategie, ale shodou více či méně šťastných náhod. Nápad na poslední chvíli vyrukovat s obavou z prolomení Benešových dekretů možná ani nebyl z jeho hlavy. Kdyby byl, mohl svou námitku s pomocí ODS v koaliční vládě pohodlněji prosadit už při jednání o výjimkách před dvěma lety. Třebaže strach z návratu sudetoněmeckého majetku čas od času Klaus verbálně přiživuje, sotva mohl se znalostí evropských záruk před retroaktivitou mínit tuto obavu vážně. Na druhé straně věděl, že jako záminku ji může v Česku použít takřka kdykoliv.
Dnes prezident bazíruje na větě, že „vlastnictví majetku je nezpochybnitelné“ a do karet mu hraje i to, že oprávněnost majetkových nároků vyhnaných Němců nemá řešit Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (který takový pokus už jednou zamítl), ale Evropský soudní dvůr v Lucemburku (s nímž žádná podobná zkušenost není). Klaus velmi přesně odhadl reakci (i jím zpracované) české veřejnosti, která se zpochybnění Benešových dekretů bojí jako čert kříže. Dokládá to i 65 % dotázaných, kteří podle průzkumu agentury Median pro Lidové noviny pokládají Klause za ochránce národních zájmů. Jeho verzi o nebezpečí prolomení Benešových dekretů nahrává i mluvčí sudetských Němců Bernd Posselt, který sice jakoukoliv spojitost Lisabonské smlouvy a poválečných dekretů popírá, zároveň však potvrzuje, že nemálo vyhnaných Němců na zrušení těchto dekretů (a odškodnění) trvá, třebaže jinou, např. nemajetkovou formou. A slovenský premiér Robert Fico „pro jistotu“ také žádá, aby se česká výjimka vztahovala i na Slováky, čímž obavu z návratu majetků nepřímo rovněž podporuje.
Případnou výjimku z listiny práv může tedy český prezident prezentovat jako doklad své snahy eliminovat rizika, přicházející z Bruselu – ostatně stejně, jako to činí polští a britští politici, kteří už se svými výjimkami uspěli. Jak je však u Klause obvyklé, na morální dopady svého záměru nehledí. U tak kontroverzního tématu, jako je vyhnání tří milionů sudetských Němců a konfiskace jejich majetku, by se od moudrého politika dala čekat spíše zdrženlivost než veřejná obhajoba této nehynoucí ostudy. Rozmazávání neslavné epizody českých dějin je mu ovšem stejně lhostejné, jako nálepka českého „potížníka“, s nímž se Evropa nebude chtít bavit, ani když svou výjimku prosadí.
Snad je třeba říci, proč to vše Václav Klaus riskuje. Jsou jen dvě možné příčiny, spadající v jednu: za prvé se nechce vzdát bez boje a za druhé nesleduje pseudoproblém Benešových dekretů (není sporu o tom, že stále platí a platit budou), ale vyvázání z celé Listiny základních práv EU, jak se to povedlo Polákům a Britům. Listina totiž mimo jiné obsahuje řadu kolektivních sociálních práv, která neobyčejně posilují moc odborářů zasahovat do řízení firem a omezovat tak svobodu podnikání. Kromě práva na každoroční placenou dovolenou či práva žít ve zdravém životním prostředí, byla do ní vpašována i některá podivná privilegia, jako například právo na libovolnou sexuální orientaci. Přitom by se listina měla poprvé stát pro celou Evropu právně závazným dokumentem, a to přesto, že například v naší Listině základních práv a svobod, která je nedílnou součástí Ústavy České republiky, je drtivá většina mezinárodně uznaných práv a svobod už obsažena.
Klausovi stačilo rozhlédnout se mezi lidmi, kteří mu přišli manifestovat podporu na Pražský hrad začátkem října. Stačilo mu dát si dohromady obavy podnikatelů a výhrady občanských iniciativ k Listině práv EU a spojit je s bubákem návratu sudetoněmeckého majetku. Opatrné mlčení většiny českých i německých politiků a snaha české vlády o jakýkoliv kompromis posilují Klausovu naději na úspěch. Není vyloučeno, že po evropském summitu, který začíná 29. října, budou vítězství slavit dva: Brusel Klausův podpis na smlouvě a Klaus výjimku pro Česko z celé listiny.
