Za devaterými horami a devaterými řekami byla jedna země. Vládl jí hnusný obr a lidem bylo zle ouvej. Proto obludu vyhnali a hledali si nového panovníka. Pokud možno zvoleného v demokratických volbách. Brzo se nabídl princ. Nejezdil na bílém koni, jak mají princátka ve zvyku, létal na hřbetě modrého ptáka. Slíbil, že v té zemi dá všechno do pořádku. Lidé volili a tleskali, až jim dlaně brněly. Princ vládl a vládl, chvílemi sám, chvílemi s někým, a když to ani tak nešlo, vymyslel nějaký fígl. Když byl v opozici, vlastně v ní někdy ani nebyl. On se totiž brzo naučil hodně triků. Hlavně jak přijít ke svému. Někdy to vlastně ani jeho nebylo, ale on z toho svoje mazaně udělal. A když už přišla politicky hubená léta, v nichž se nepodílel na moci centrální, šikovně si budoval místní pašaliky. Kupříkladu hlavní město království si ochočil tak, že za ním dolézalo jako podlézavý pejsek. Jenomže i takový čoklík má svoji hrdost. Zvlášť, když začne zjišťovat, že ten kdysi vznosný princ se změnil v loupežníka. Nejdřív psík ňafal, ale kdysi princ, dnes loupežník, se mu jenom posmíval. A psík ho kousl do zadku. Upřímně řečeno, bývalého prince pokousali psové z celé země, ale to rafnutí ze sídelního města bolelo nejvíc. A roztržené kalhoty tam byly nejsměšnější.
Jak se princ proměnil v loupežníka (…a pak prý to chystá zase zpátky)
A pak přišel Petr Nečas a řekl, jak budou všichni čubrnět, až se loupežník zase promění v prince, a v tom hlavním městě přišel Nečasovi k ruce proslulý doktor, aby vyléčil tu nejbolestivější ránu a provedl plastickou operaci, co by z lumpa udělala zase všemi oblíbené princátko.
Teď by měl zazvonit zvonec… a děti a naivnější občané měli by se vydat na kutě.
To by ovšem příčina všech chorob, které zachvátily kdysi perspektivní ODS, nejvíc ze všeho lačnost, mocichtivost a až tupé přesvědčení o vlastní neomylnosti, nesměla být mnohem hlubší a víc z politických snů budící. Jistotu, že se jí a jejím spřežencům z „podnikatelských“ kruhů nemůže nic stát, budovala si ODS dlouhou dobu. Nejšikovněji si to zařídila spolu se svým ideovým odpůrcem, sociální demokracií, v časech tzv. opoziční smlouvy. Vůdcové obou partají tvrdili, že je to cesta, jak zajistit zemi stabilní vládnutí. Ovšem ve skutečnosti se ona opoziční smlouva změnila „v terénu“ v lapkovskou dohodu, v jejímž rámci si občanští a sociální demokraté dělili prebendy a všelijaké obecní zakázky. Vrána vráně oči nevyklovala. A tento kmotrovský handl ovlivnil stav zdejší politiky do současnosti.
Při tom plenění byli ovšem zástupci ODS okatější. Nosí lepší saka a buranská touha veřejně ukázat, že platím pětitisícovkou, je v nich asi nepotlačitelná. To socani byli nenápadnější a tvářili se, že jim jde hlavně o dělného člověka. Navíc parvenue z ODS užívali si úřadů a moci zhůvěřile. Jako nějací orientální satrapové. Kupříkladu právě hlavní město Praha toho bylo důkazem. Modrá šlechta byla přesvědčená, že její panování v matičce je v linii pražské adorace Václava Klause dědičné. Že už ani nemusí brát vážně stále sílící příznaky občanského znechucení.
Ostatně podobné to bylo během posledních několika let i v jiných oblastech, zejména ve velkých bohatých městech, kde si dříve mohla být ODS jista svou pozicí doslova s definitivou. Věru, zábavný byl výbuch funkcionářů této strany, když dostali nařezáno v „hejtmanských“ volbách. Začali tehdy křičet, že za všechno může centrum strany a hlavně Mirek Topolánek. Topolánek je Topolánek a žádné vyznamenání za politiku si nezaslouží. V tomhle případě ale viníci křičeli: „Chyťte viníka!“ Neboť debakl v krajských volbách zavinili si regionální bafuňáři ODS jen a jen sami. Začali už pít lidem krev nad upírskou normu. Jenomže se nepoučili. Opřeli se o neomylnost Václava Klause, hodili všechno na hlavu „dutému a prázdnému Topolovi“, využili starých vazeb na vítězné sociální demokraty a dál – byť poraženi – s nimi rukou ruku myjící řádili ve veřejných kasách. Kdyby alespoň na chvíli svěsili uši a připustili, že chybička se vloudila!
V hlavním městě tehdy ani výstrahu nedostali. Matka měst je přitiskla ke svým prsům a řekla: „Své synáčky nikomu nedám! Na ty mi nesahejte!“ Tedy pražský magistrát už si začal dělat ze svých poddaných jen a jen srandu: „Koukněte se na ty naše věrné pražské podvraťáčky!“ A pořád přehlížel tiché skřípení zubů, které v Praze zpravidla předznamenává velké věci. Možná je i zaslechl, ale jenom posměšně zvolal: „Zaplaťte si pořádného dentistu!“ A ten věrný pražský pes, jak už výše řečeno, zhurta kousl.
Nyní stojí Petr Nečas a pár možná ještě důvěryhodných známých tváří z ODS před úkolem, hodným pohádkových herojů. Udělat z nabubřelého, arogantního, primitivního loupežníka, v jakého se během desetiletí ODS proměnila, zase prince, jemuž budou lidé věřit. Tvrdí, že to dokážou. Existuje tu ovšem dost zásadní znak, který vyvolává pochybnosti. V mnoha místech země, kde dostala ODS nasekáno, obrací se koaličně spojenecky rychle zase na sociální demokraty, s nimiž před tím fungovala v bratrstvech kočičích pracek, a připomíná jim staré spříznění. Dnes podržíš ty mne, zítra já tebe! My se přece dobře známe! Jeden druhému nohu nepodtrhneme! Sice ideoví odpůrci, ale materiální spojenci… Problém netkví totiž pouze v zahnilosti ODS. Drahý princi Hamlete, my víme, že je to v celém království. I mezi těmi, kdož si nyní mnou ruce, jak se jim povedlo v někdejších baštách princů na modrém ptáku zvítězit.
Petr Nečas říká, že pro ODS to bude běh na dlouhou trať. Možná. Ale to je starost jen a jen této strany. Starost občanů je během na trase ještě delší. Musíme se naučit chovat se k politiků tak, jak máme. Jak nám velí naše hrdost. Začali jsme během dosavadních letošních voleb docela dobře. Teď jen doběhnout, přátelé! A hlavně jim nic nesežrat…