Můj tatínek nebyl žádný hrdina. Měl ovšem jisté zásady, které se mohly v dějinných souvislostech jevit jako zatvrzelost. Kupříkladu v dobách, kdy jedním z kritérií posuzování morální a ideové úrovně soudruha občana bylo také, zda vyvěšuje na svá okna při státních svátcích praporky, nešel tak daleko, že by nevyvěšoval, ale vcelku důsledně užíval pouze vlaječky československé. Když ho jednou na 1. máje domovní důvěrnice paní Z. vyzvala, aby vyvěšoval, jak zkažený mrav té doby kázal, také praporky velkého osvoboditele, oznámil jí, že je nemá. Když mu tedy promptně dodala sovětské standarty, vrátil jí je s vysvětlením, že vyvěšovat korouhve se srpem a kladivem na svátek práce je holá pitomost, neboť to není žádný svátek SSSR, ale pracujících celého světa, chystajících si strhnout okovy, a praporem těchto, že je vlajka rudá, to avantgardní lidské znamení. Bez nějakého nářadí a žlutých hvězdiček. Důvěrnice takovou nedisponovala, tedy v celém ukázněném žižkovském bloku, přizdobeném střídavě vlajkami Velkého Bratra a našimi státními, se u našich oken vesele třepotaly pouze praporky československé. Ty měl tatínek v majetku ještě z časů 1. republiky a schovával si je přes celou německou okupaci. Sousedovi, panu P., to otec suše okomentoval: „Jedinej červenej hadr, kterej máme doma, jsou klukovo trenýrky. A ty jsou zrovna v prádle!“
Prvomájové průvody tatínek nenavštěvoval. Jenom jednou mě, ještě předškoláka, na něj vyvedl, nejspíš kvůli zkušenosti do dalšího lidově demokratického života. Ovšem když jsme chtěli uprostřed Václavského náměstí opustit jásající dav a mezi pochodující pracující nás ostře vrátil milicionář, jeden z těch, kteří stáli ve špalíru na okraji chodníku a dohlíželi, aby soudruzi manifestující neprchali, tatínek se velmi zatvrdil. „Tak je to s nimi vždycky,“ dal mi první životní politickou radu: „K nim se dostaneš, ale od nich jen přes mrtvolu. Nejspíš přes svou vlastní.“
Vzpomínám i na prvomájové meteorologické cvičení mojí maminky. Zpravidla totiž svítilo na první květnový den sluníčko. Zato 9. května, při vojenské přehlídce, pršívalo. Maminka, autentická žižkovská proletářka, to komentovávala: „Ten Bůh není spravedlivej! Komouši mají na to svoje blbnutí vždycky hezky a na chudáky vojáky leje!“
Ale zpět k těm památečním praporkům. Tatínek je vytahoval také 28. října. Tehdy se oficiálně připomínal o tomto datu Den znárodnění, tedy okamžik, v němž prezident Edvard Beneš podpisem dekretů, tuším č. 100 – 104, znárodnil v říjnu 1945 banky, doly a velké podniky. Ono se to, pravda, nestalo osmadvacátého, ale o pár dní dříve. Ale: Velká říjnová socialistická revoluce se slavila v listopadu, Stalin se vlastně jmenoval Džugašvili a Lenin Uljanov, o Gottwaldovi říkali, že je první dělnický prezident a on přitom za svůj život odpracoval tak málo, že by mu to nevyneslo ani na slanou vodu. Pak také ušatý Antonín Zápotocký, další „dělnický“ prezident, vyprávěl o Vánocích v rozhlase, že jsme kdysi za kapitalismu měli Ježíška, a to že byl podvyživený chlapeček trpící v hadrech v chlívě, zatímco dnes se nám proměnil v blahobytného dědu Mráze, který má teplý kožich a nechá se vozit na saních plných menáže. O vodce Zápotonda nemluvil, ale určitě na ni myslel.
Tak to bylo se vším. Proč tedy neslavit 28. října znárodnění, i když se znárodňovalo jindy. Jenom zamáznout skutečný význam toho dne, to byla meta tehdejších násilných ideologů! Vznik republiky tehdejší propaganda pojila s VŘSR: „Nebýt říjnové revoluce 1917, nebylo by samostatného Československa!“ Že nejdůležitější ozbrojení garanti vzniku státu – legionáři – dost slušně prášili kožichy rudým ruským říjnovým revolucionářům při své slavné cestě přes celé Rusko až do Čeljabinska, to se samozřejmě říkat nesmělo. Ono o legionářích se vůbec nevyplácelo hovořit. Právě tak o Tomáši Garriguovi Masarykovi, a když už se o něm muselo promluvit, pak jako o buržoazním (rozuměj: hnusném) prezidentovi, který nechal střílet do dělníků.
Můj tatínek tento oficiální názor nesdílel. Praporky ten den vyvěšoval, protože sám soukromě slavil vznik republiky. Aby to potvrdil, dával 28. října vždy mezi okna malou sádrovou bustičku pana prezidenta Masaryka. Nebyla to žádná statečnost. Ta hlavička byla asi deset centimetrů velká a v třetím patře tedy prakticky neviditelná. Ale měli jsme ji tam. A tatínek mi vždycky vyprávěl o legionářích a Masarykovi. Nad znárodněním jenom tak pochybovačně krčil čelo. Byť nám nic neznárodnili. Jenom při měně ve třiapadesátém vyměnili něco uložených peněz za šunt. Ale ono to bylo stejně jenom pár šupů. Tak si vzpomínám na oslavy 28. října a vůbec všechno kolem tehdy, v padesátých letech, u nás doma.
V roce 1975 byl tatínek už deset let mrtvý. Ale kvůli takovým tatínkům, maminkám, babičkám a dědečkům, kteří si pořád připomínali odkaz té staré republiky, vládnoucí strana zákonem číslo 56 ponížila 28. říjen z pozice státního svátku pouze na významný den, tedy na den bez pracovního volna. V interních stranických materiálech si pošeptali, že je to nutné kvůli „přetrvávajícím tendencím připomínat si původní význam svátku“.
Kola dějin však melou pomalu, leč spravedlivě. Vedoucí úloha KSČ zmizela, 28. říjen zůstal. Pozoruhodné ovšem je, že zatímco během „jejich“ střídavě tyranské a obskurní vlády povědomí étosu 28. října v lidech zůstávalo, dnes se pomalu vytrácí. Stává se svátkem více méně oficiálním, určeným k projevům, kladení věnců a připíchávání vyznamenání. Žádní tatínci, kteří by jen tak, sami od sebe, vyvěšovali státní vlaječky a mezi okna dávali Masaryka, už nejsou. Zda je to škoda, nebo ne, nevím. Jenom jedním jsem si jist. Mně osobně zůstává pořád někde v srdci malá tříska uvědomění si onoho svátku. Ne snad kvůli 28. říjnu samotnému. To skrze vzpomínku na mého tatínka a jeho zdánlivě až směšné lpění na významu toho dne.
- Svátek práce autor: ČT24, zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/May_Day http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/831/83069.jpg
- Gustáv Husák s pionýry zdroj: MFDF Jihlava http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/612/61101.jpg
- Tomáš Garrigue Masaryk autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2048/204761.jpg
