Obecně byla pro období normalizace přijata definice francouzského komunistického (!) spisovatele Louise Aragona – „Biafra ducha“. Básnicky tak přirovnal Československo po srpnu 1968 k africké zemi, tehdy sužované tragickým hladomorem. Někteří naši historici ovšem namítají, že dramatizovat ono období bylo by zpozdilé. Oproti předchozí historické epoše, nazývané v první fázi lidově demokratická, pak socialistická, nacházejí jediný rozdíl: útlak a životní marasmus najednou zažili i příslušníci před tím privilegované vrstvy – komunistů. Ano, ti vyloučení z jejich řad se stali jakýmisi podlidmi. Nezapomínejme ale, že mnozí z nich se před tím podíleli na tom, že do role „bývalých lidí“ se dostalo mnoho občanů jen pro jediný jednoduchý důvod – nesouhlasili s ideologií, která tu od roku 1948 neomezeně a nezřízeně diktovala a určovala způsob života lidí i jejich myšlení.
Jeden rozdíl mezi dobou přednormalizační a normalizační by se ovšem dal vysledovat: otupující pocit beznaděje. Jakékoliv myšlenky na to, že by se mohlo něco změnit, že by člověk mohl začít používat svobodně kritického rozumu, byly pryč. V lesích parkovaly sovětské okupační jednotky. Dosud se diskutuje, zda to byla či nebyla okupace. Ano, striktně nahlížejíc, některé klasické okupační rysy chyběly. Zemi nevládl přímo nějaký protektor moskevského původu. Platily tu naše zákony. Silové složky státu byly na první pohled samostatné. Vlastně jsme si všechno určovali sami. I jsme dokonce volili. Nicméně: o zemi a jejím lidu rozhodovali pohůnci dosazení ze Sovětského svazu, plnili příkazy Kremlu, ba snažili se tyto carské „ukazy“ uhodnout a vyplnit ještě dřív, než byly vysloveny. Byli jsme nuceni chovat se jako slouhové euroasijské velmoci.
Když ne okupace přímo „horká“, pak rozhodně „studená“. A, jak už řečeno, bez sebemenší naděje na to, že se něco změní. Poprvé ti, kdož věřili, že se jednou komunistické diktatury zbaví, zažili takový šok v roce 1956, kdy byl maďarský odpor krvavě zlikvidován, aniž by Západ byť jen mrkl. A tanky válcující naděje naší zcela nerevoluční a tolerantní reformy v roce 1968 byly nejspíš pro duše svobodomyslných lidí definitivní ranou. Od onoho počátku 70. let jsme pochopili, že je to navždy a nikdy jinak a našli si v tom omluvu pro přizpůsobení, ba ohnutí se. Ne-li pro dokonalé a dokonané zlomení charakteru. Nejdůležitějšími hodnotami pro většinu bylo: najíst se, mít teplo, dívat se na televizi, jet na chalupu a občas si pomlaskat. Pocit svobody, otevřeného názoru, kritického myšlení a mnohého dalšího, co činí z člověka bytost jedinečnou, to všechno sestoupilo někam do hlubin duší. Obávám se, že je to tam ukryto dodnes a do veřejného prostoru se škrábe jenom pozvolna a ztuha. To je možná to nejaktuálnější poselství výročí komunistického sjezdového razítka na jedno z nejtrapnějších období našich dějin.
