Třebaže volební preference KDU-ČSL atakují hranici pěti procent, stále ještě nejsou uspokojivé – v říjnu podle Factum Invenio 5,9 %, v prosinci podle STEM 4 %, v lednu podle CVVM 4,4 %. Budou-li příští průzkumy reagovat na víkendovou ideovou konferenci s omlazeným vedením a atraktivními sociálními prioritami, mohou naděje KDU-ČSL na návrat do Poslanecké sněmovny posílit. Ale další vývoj preferencí křesťanských demokratů bude záviset na tom, zda se dobré myšlenky podaří týmu Pavla Bělobrádka převést z oblasti idejí do roviny reálného politického programu. A podaří-li se to, pak ještě, zda bude mít obrozená křesťansko demokratická strana dostatečnou politickou sílu, aby svůj program mohla uskutečňovat.
Dotáhnou lidovci své dobré úmysly?
K nejsympatičtějším idejím KDU-ČSL stále patří zásada, že základem naší společnosti má být rodina se dvěma rodiči a dětmi s vazbou na prarodiče a další příbuzné. Jak na konferenci uvedl první místopředseda KDU-ČSL Marián Jurečka, „manželství a rodina dnes představují nejspolehlivější sociální síť“. Klesající úcta ke klasické rodině i stále menší touha mít děti naopak vedou k hrozivým ekonomickým a sociálním problémům. Mezi rodiči a dětmi mizí i pocit vzájemné odpovědnosti: rodičů za výchovu dětí a dětí za zaopatření svých rodičů. Křesťanští demokraté proto za nejzávažnější „státní dluh“ nepovažují dluh vyjádřený v korunách, ale deficit nejméně jednoho milionu dětí v důsledku katastrofálního demografického vývoje po r. 1990. Nezmění-li se zásadně tento trend, „budeme potřebovat jeden milion přistěhovalců, kteří se budou schopni a ochotni starat o budoucí naše seniory,“ varuje Jurečka. Pomoci podle něj může „politika tří dětí v rodině“ včetně spravedlivého postavení v sociálním pojištění i v daňovém systému. To si lidovci představují zejména ve formě společného zdanění rodin, lepšího sladění rodinného a pracovního života a důchodové reformy vstřícné rodině. Ve státní sféře by se jednalo o stanovení určitého procenta částečných úvazků pro rodiče s malými dětmi, což pomůže inspirovat podobné motivační programy i v soukromé sféře. Jurečka hovořil také o potřebě větší rozmanitosti v nabídce hlídání dětí, o nutné podpoře církevních i privátních iniciativ v této oblasti a o povinnosti státu a obcí zajistit dostatečnou kapacitu v předškolních zařízeních. Kupodivu však nezmínil důležitý požadavek křesťanské prorodinné politiky, jímž je umožnění co největšímu počtu matek zůstat s předškolními dětmi doma.
Poněkud kontroverzně na konferenci vyzněla obhajoba stále problematičtějších trendů stále méně důvěryhodné EU z úst europoslankyně Zuzany Roithové. Nejen, že zamlčela pokračující principiální odklon současných unijních elit od křesťanských a konzervativních základů tohoto společenství, ale snažila se zlehčit i naši národní suverenitu, pod jejímž „pláštěm“ se prý „může skrývat vyprázdněné národovectví, ale také orientace jiným směrem, tedy na východ“. O poznání střízlivěji se vyjádřil předseda Bělobrádek, když řekl, že „musíme být kritičtí k některým parametrům a tendencím v EU“, že však není možné unii opustit, ale je třeba ji opravit – její „chod racionalizovat, zpřesnit a zefektivnit“. Je samozřejmě otázkou, jak si tuto „opravu“ KDU-ČSL se svými dvěma europoslanci a nepatrným vlivem na zahraniční politiku představuje. Nepříliš uvážená byla v této souvislosti i ostrá kritika potenciálních domácích spojenců, pro něž měli lidovečtí politici jen slova odsouzení. Prozíravější politik, který by jen hypoteticky uvažoval o vstupu do nějaké příští vlády, by sotva mohl (za levné populistické body) pálit mosty k budoucí spolupráci s podobně orientovanými stranami.
Zdá se však, že KDU-ČSL v tuzemsku žádné spojence nehledá. Inspiraci vidí hlavně v Německu a Rakousku. Bělobrádek dává za vzor CDU, která odmítla plošné škrty a prosadila zákon na urychlení růstu. Výsledkem bylo podle Bělobrádka loňské snížení německého rozpočtového deficitu o 75 %, zvýšení mezd a platů o 3,5 % a snížení nezaměstnanosti ze 7,7 na 7,1 %. Příklad jistě zářný, pro neustálenou českou demokracii a postkomunistickou ekonomiku – ve srovnání s politicky konsolidovaným ekonomickým tahounem Evropy – ovšem zatím nedostižný. Lapidárně vyjádřil přeshraniční toužení lidovecký místopředseda pro zahraniční politiku Pavel Svoboda: „kdo se chce mít jako v Bavorsku, musí také volit jako v Bavorsku“. Nic naplat, že v Bavorsku nevládne CDU, nýbrž sesterská křesťansko sociální CSU; smysl jeho výroku je jasný: ani život na dluh, ani trh bez přívlastku, ale sociálně tržní hospodářství. V tom se určitě bude s lidovci hodně souhlasit.
Ještě pár porůznu na konferenci vyslechnutých vět:
„Nerozlišujeme lidi na věřící a nevěřící, ale podle hodnot a postojů, podle vztahů k druhým lidem a vlastní zemi.“
„To, že má někdo práci, není samozřejmost, ale samozřejmostí je pomoc státu těm, kdo o ni přišli a pracovat chtějí.“
„Sociální politiku státu nebudeme realizovat na úkor zadlužování země.“
„Podporujeme dostupnost vysokoškolského studia pro nadané, nikoliv pro ty, kteří si studium mohou koupit.“
Nová KDU-ČSL se hledá a hledala se i na své ideové konferenci. To hledání není snadné ani prosté omylů. Ale v zásadě se snad daří.
