Súdán býval největší africkou zemí, větší než Libye nebo Alžír. Ale i když se rozdělil na sever a jih, jsou to dva obrovské celky. Jihoafrický tisk sice nyní někdy použije (viz zprávy na Pachodo.org) pro Jižní Súdán termín „Malý Súdán“, ale to se asi sotva ujme. Kdyby tento „region“ patřil do Evropy, zařadil by se i před Ukrajinu, největší stát našeho kontinentu, bereme-li samozřejmě Rusko jako evroasijskou a i světovou jedničku zvlášť.
Smutná súdánská válka
Za deset týdnů byly a pořád ještě jsou naplánovány velké oslavy prvního výročí africky „sametového“ rozdělení Súdánu a tedy také vznik zcela samostatného Jihosúdánského státu. V hlavním městě Džubě v katedrále svaté Terezy budou celebrovat celý týden díkuvzdání nejen jihosúdánští katoličtí biskupové, ale také mnozí jejich kolegové z ostatních afrických zemí. Současné boje v hraniční oblasti zatím nejsou rozsáhlé, ale jsou kruté. Mluví se o druhé vlně útěku civilistů. Ta první vyhnala z domovů asi čtyřicet tisíc lidí.
Sto padesát let válek o moc nad Súdánem tedy nekončí. Proč je tu válka nová? Oč se válčí? Příčin je celá řada, ovšem válka o naftová pole (jejichž kapacitu a perspektivnost spolehlivě potvrzují průzkumy posledních let) je „až na prvním místě“.
Ještě před nedávnem geografický pojem Heglig nikdo ve světě neznal (v archivech British Petroleum ovšem figuruje už od roku 1970). Nyní figuruje na všech naftových burzách světa. Než začaly v polovině tohoto měsíce boje (Sever začal bombardovat druhé a třetí centrum Hegligu velkými bombami, které nesly staré ruské bombardéry AN), hegligská naftová pole představovala polovinu těžby súdánské nafty z celkové produkce, jež dělá kolem čtvrt milionu barelů denně.
Velmoci na stráži
„Je to smutná válka“, komentoval vývoj pekingský rozhlas. Nemohl si nevšímat situace v dalekém Súdánu, protože Čína tam má velké zájmy. A také zrovna přijel do Pekingu na návštěvu prezident Jižního Súdánu Salva Kiir. Dostalo se mu ujištění od čínského prezidenta Hu Jintaa, že se nic nemění na velkých plánech hospodářského rozvoje. Do konce tohoto roku mají být v Jižním Súdánu postaveny petrochemické závody, jejichž hlavní část – rafinerie – by zcela zajistila nezávislost na dodávkách benzinu a nafty pro domácí potřebu.
Čína však zdůraznila, že boje musí okamžitě ustat. Tisk zcela jednoznačně uvedl, že ozbrojený konflikt začal vpádem z jihu do pohraniční oblasti, na kterou Jižní Súdán nárok nemá. Stejné stanovisko zaznělo z Moskvy. Jižanské oddíly se pak stáhly. Jednak na rychlou vojenskou akci ze severu nebyly dobře připraveny a jednak těžko ignorovat názory těch, od nichž jsou rozhodující měrou vyzbrojeny.
V USA je teď v plném proudu agitační souboj, kdo bude příští čtyři roky nájemníkem v Bílém domě. Nicméně i při návštěvě Severní Caroliny v rámci předvolební kampaně se prezident Obama nemohl nevyjádřit také k súdánskému konfliktu. Byl věcný: „Neexistuje vojenské řešení.“ To je ostatně naprosto zjevné, jako vždy, když dojde ke konfliktu, při němž není na žádné straně dost sil, aby protivník musel prosit o milost. Následně přichází na řadu rétorika a silácká slova. V tomto případě s veškerou orientální vynalézavostí.
Prezident Omar al-Bašír (po návštěvě severními silami znovu obsazené oblasti Hegligu) vítězně pokynul divákům chartúmské televize se slovy: „Je rozhodnuto. Definitivně. Ať ti tam raději zalezou a nevystrkují moc nos. Jednat s nimi nebudu. Kdo by jednal s jedovatým hmyzem.“ Jih odpovídá stejně vybraným slovníkem: „Bašír už brzy zahyne. Tak ať si vybere pohodlnou rakev, to bude jeho příští útočiště na věky věků. Ale toto je naše země zaslíbená. Tak, jako ti, kteří kdysi rozhodně vyšli z Egypta, aby se už nikdy nestali faraonovými otroky, tak už nikdy nebudou naše krky v chartúmském jařmu.“
Věcnější politici Jižního Súdánu mluví s větším klidem. Soudí, že spíše dřív než později se musí realisticky jednat. Nafta je nesmírně důležitá jak pro súdánský sever, tak jih. K dohodě dojít musí a je nesmyslné ztrácet cenný čas.
Hlavní stratég Jižního Súdánu, náměstek ministra obrany Majak D'Agoot předpokládá, že Omar al-Bašír ještě podnikne několik provokací, aby pozice severu vypadala pevněji, než ustoupí naléhání Rady Africké Unie, aby se jednalo. Pak zřejmě opět v Etiopii se zase sejdou představitelé Chartúmu a Džuby a dohodnou se o dělbě súdánských „naftodolarů“. Generál D'Agoot ví, že Sever má problémy nejen na společné hranici, ale také s rebely na řadě dalších míst. Jsou tu problémy s delimitací na Modrém Nilu, Abyei, a teď je ten nejpalčivější v oblasti Kordofanu. Nakonec není jasno v tom hlavním, kdo má vlastně jaké těžební právo na naftu, a nejen tu.
Salva Kiir se má z Pekingu vrátit až zítra s příslibem dalších čínských plánů, projektů (železnice, zdvojení ropovodů jak do Keni, tak do Djibuti) a asi s tichou dohodou i o dodávkách moderních zbraní. To, že je jihosúdánský prezident v Číně dost dní, přestože se „doma“ bojuje, ukazuje na velmi limitující lokalizaci konfliktu, a také na to, že Čína může být lepší arbitr než Haag, který různé vnitrosúdánské kauzy řešívá.
Salva Kiir může taky (je slyšet tolik hlasů, že je to hodně pravděpodobné) projednat s Číňany i osud hlavního města Jihu. Dosud je to Džuba ležící hodně blízko jižní hranice. Je to nejrychleji rostoucí město světa. Mělo-li toto centrum před deseti lety ani ne sto padesát tisíc obyvatel, dnes se blíží čtyřem stům tisícům. A jihosúdánská vláda chce mít hlavní město bezpečněji víc na severu. Má jím být Ramciel, který teprve vznikne. Ještě ho na žádné mapě světa nenajdete, jen si můžete udělat tečku na souřadnicích 05°52' severní šířky a 31°41' východní délky. Na tom, jak bude vypadat, si třeba už brousí zuby novodobý čínský „Li“ Corbusier. Nová metropole má být vystavěna podle velkorysých plánů, hodných afrického XXI. století.
Súdánu, zvláště toho jižního, se pak týká skvělá, nejnovější význačná geologická událost naší doby. Byla vypracována a je už dohotovena celoafrická mapa všech významných ložisek podzemních vod. Nepřeženu, označím-li to za téměř epochální startovní výstřel k boji za lidštější Afriku, kde trpí žízní desítky milionů úst i polí.
Je to významnější než to, jak se bude momentálně vyvíjet smutný, zbytečně krvavý súdánský konflikt, páchnoucí mocenskou arogancí jak z jihu, tak ze severu.