Kolbenova značka se nevzdává

Od narození jednoho z největších českých průmyslníků Ing. Emila Kolbena nás dělí dnes přesně 150 let. Narodil se ve Strančicích u Prahy jako syn domkáře. Měl devět sourozenců, o něž se od svých 15 let pomáhal starat. Přitom vystudoval malostranskou reálku a pak i pražskou techniku. Po studijních cestách po západní Evropě a USA nastoupil jako inženýr do Edison Machine Company (nyní General Electric) v Schenectady ve státě New York. Tam se rychle vypracoval až na Edisonova asistenta. Tím začala kariéra muže, který se po návratu do Čech stal výrobcem elektrických strojů a průmyslového zařízení na špičkové technické úrovni.

V r. 1896 Kolben založil s několika tichými společníky, z nichž nejvýznamnější byl Karel Bondy, společnost Kolben a spol. v pražských Vysočanech. Továrna s první stovkou dělníků vyráběla třífázové alternátory jak pro český trh, tak pro export např. do Anglie, Francie, Německa, Holandska a USA. O dva roky později se Kolbenova firma s podporou Živnostenské banky mění na Elektrotechnickou akciovou společnost, prudce se rozvíjí a se 400 zaměstnanci dodává zařízení pro velké parní a vodní elektrárny. Emil Kolben pracuje nejen jako ředitel firmy, ale také jako konstruktér a vynálezce. Se svým projektem generátorů na střídavý proud, vyhrává souboj se zastáncem stejnosměrné elektřiny Františkem Křižíkem a vítězí v soutěži na výstavbu velké pražské elektrárny (Křižíkovi vděčíme alespoň za pražskou kolejovou dopravu a první elektrifikovanou trať Tábor – Bechyně).

Kolbenova společnost byla v r. 1900 na Světové výstavě v Paříži oceněna zlatou medailí za tisící alternátor. Továrna získává světovou proslulost, vyrábí první parní lokomotivu a v r. 1901 zahajuje produkci turbin a parních válců. Pro londýnskou elektrárnu vyrábí dva alternátory o průměru sedm metrů a v r. 1907 uzavírá s Ringhofferovou strojírnou smlouvu o stavbě automobilky Praga. Úspěšný podnikatel postupuje i společensky, v letech 1908 a 1909 jej dvakrát přijímá císař František Josef I. a uděluje mu Řád železné koruny. Německá technika v Praze oceňuje Kolbenova vědecká pojednání o silnoproudé elektrotechnice udělením čestného doktorátu.

Do roku 1910 vyrobila Kolbenova společnost přes 10 000 elektrických strojů a zařízení pro 70 velkých elektráren. Strmá kariéra zakladatele firmy dosáhla vrcholu mezi světovými válkami. V letech 1921 - 1927 se společnost spojila nejprve s Českomoravskou strojírnou do Českomoravské-Kolben a.s. a po provedení fúze s továrnou na potravinářské a důlní stroje Breitffeld-Daněk vznikl podnik Čekomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) neboli světoznámá Kolbenka.

V době největší konjunktury měla Kolbenka 12 tisíc zaměstnanců. Exportovala vodní i parní elektrárny do celého světa, v tuzemsku dodala např. vodní elektrárnu ve Vraném na Vltavou, lanovku na Petřín, napájecí sítě pro tramvajovou dopravu a dieselelektrické motorové vozy pro ČSD. Koncern pokračoval v úspěšném rozvoji. Generální ředitel Kolben zakládá další továrny: Pražskou továrnu na káble (později Kablo Hostivař) a Pražskou elektroinstalační společnost v Praze-Hloubětíně (později Tesla Hloubětín). V r. 1930 přibyla továrna Elektro-Praga, výroba motocyklů a lékařského zařízení. V témže roce zahájila firma dokonce výrobu letadel a od roku 1935 dodávala také tanky. Měla významný podíl na elektrifikaci Slovenska a v roce 1936 vyjel z jejích bran i první trolejbus pro Prahu.

Kolbenovu hvězdnou podnikatelskou i životní dráhu krutě ukončila až druhá světová válka a německá okupace. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava musel kvůli svému židovskému původu odejít z ČKD, v červnu 1943 byl ve věku 80 let zatčen a deportován do koncentračního tábora Terezín. Zde v Podmokelských kasárnách ani ne za měsíc Emil Kolben zemřel.  Kolbenka, přejmenovaná na  Böhmische-Moravische Maschinenwerke AG, vyráběla zbraně pro německou armádu. Při spojeneckém bombardování průmyslových objektů v březnu 1945 byla zničena velká část jejích provozů. Ty byly po znárodnění podniku rychle obnoveny a ČKD pokračovala v předválečné výrobě hlavně kompresorů, vagónů, lokomotiv a tramvají. Počet zaměstnanců se zvýšil až na 50 tisíc a koncem 80. let dodávala ČKD třetinu celosvětové produkce tramvají.

Se začátkem 90. let se začala psát nová smutná kapitola ČKD. V manažerské privatizaci získala tehdejší ČKD Holding firma Inpro. Tradiční odběratelé z východního bloku neměli za co nakupovat, ČKD těžko hledala odbyt a některé firmy sdružené v holdingu a nakonec celý holding byly v r. 1998 na pokraji bankrotu. Několik firem pod novými názvy se snaží udržet nad vodou, další mají jiné vlastníky, některé skončily úplně. České rychlovlaky místo ČKD dodala italská firma Alstom a na českých kolejích je provázejí četné poruchy.

Čest značky se snaží zachraňovat i skupina ČKD GROUP, která se orientuje na země SNS, s důrazem na Ruskou federaci, či na partnery z jihovýchodní Evropy a Asie. Podle ředitele pro rozvoj obchodu Bohuslava Strejce se ČKD GROUP zaměřuje především na oblast energetiky, ropy a plynu. V budoucnu chce hledat odbytiště také v Egyptě, Libyi a Tunisku. „Je to běh na dlouhou trať. Myslím, že projekty, které se v současnosti realizují, dávají najevo, že jméno ČKD je opět na vzestupu,“ říká ředitel Strejc.