Stabilní většinovou vládu nemělo Česko od r. 1996. Druhá Klausova vláda tehdy musela kvůli aféře s financováním ODS po 16 měsících podat demisi. Ani žádný další šéf kabinetu (s výjimkou 'oposmluvního' Miloše Zemana) pak už nevydržel ve funkci po celé čtyřleté funkční období. Po pár měsících se střídali premiéři ČSSD (Špidla, Gross, Paroubek), premiér ODS Mirek Topolánek stihl vládnout poprvé jen měsíc, podruhé dva roky a dva měsíce. Sedm měsíců šéfoval přechodné vládě Josef Tošovský a čtrnáct měsíců úřednické vládě Jan Fischer. Petr Nečas s dvěma roky a čtyřmi měsíci současné vlády je rekordmanem posledního desetiletí.
Stabilní nestabilita – nestabilní stabilita
I když stabilita Nečasova kabinetu připomíná vrávorání provazochodce nad propastí, všemi prorokovaný pád na její dno jakoby nějaká síla stále zadržovala. Přispívá k tomu i personální průvan, jímž 'čistý' pan Nečas čas od času sfoukává poskvrněné ministry a jako šéf ODS podle možností pročišťuje i kmotrovské struktury své strany. Od jmenování jeho vlády v červenci 2010 se v patnáctičlenném kabinetu vystřídalo 24 ministrů a tři místopředsedové vlády. Na svých postech vydrželi jen šéfové čtyř resortů, přičemž další změny na několika ministerstvech na sebe zřejmě nenechají dlouho čekat. Kromě premiéra tvoří páteř této vlády místopředsedové Karel Schwarzenberg a Karolína Peake a ministr financí Miroslav Kalousek. Pozice dalších členů kabinetu se kdykoliv mohou stát předmětem personálních pohybů, jak o tom svědčí i včera ohlášený odchod ministra dopravy Pavla Dobeše kvůli nefunkčnímu registru vozidel.
V důsledku rozpadu jednoho z koaličních partnerů – Věcí veřejných – vláda ztratila už na jaře 2011 ve Sněmovně pohodlnou většinu 118 hlasů; několik pokusů opozice o vyslovení nedůvěry však přestála. Poslední hlasování o důvěře, které Nečas poněkud riskantně spojil s přijetím daňového balíčku (zvýšení DPH o jedno procento a 'solidární' zdanění příjmů nad 100 tisíc korun), vláda rovněž ustála, třebaže způsob, jak toho dosáhla, byl i v naší politické praxi značně neobvyklý. Nešlo snad ani o to, že za tři odstoupivší 'rebelující' poslance ODS nastoupili tři náhradníci (což není proti demokratickým regulím), kteří pomohli odhlasovat daňový balíček, důchodovou reformu i vyrovnání s církvemi, jako spíše o risk, že spekulace o zákulisních čachrech s tím spojených spustí novou vlnu nedůvěry a nestability. Na druhé straně 'tah na branku', s nímž koalice ve vládě i ve Sněmovně preferuje své programové cíle, svědčí o pevném přesvědčení o jejich ideové správnosti a nezbytnosti pro omezení zadluženosti a dopadů globální ekonomické krize. Otázkou samozřejmě zůstává, zda tři loajální náhradníci (jeden nepravomocně odsouzený!), případně někteří nahodile kooperující 'véčkaři', kteří zachránili vládu v tomto případě, mohou být zárukou kontinuity nepříliš stabilní vlády i do budoucna.
Bude záležet také na tom, jak se poslanecká rošáda promítne do personální politiky, neboli zda a jakou prebendu získají vzbouřenci Petr Tluchoř, Ivan Fuksa a Marek Šnajdr za svůj spořádaný odchod ze Sněmovny. Na úřad práce jistě chodit nemusí, protože ze zákona mají nárok na návrat k původnímu zaměstnavateli. Tím v případě Fuksy bylo ministerstvo financí, u Šnajdra ministerstvo zdravotnictví. Oba šli poslancovat z postů prvních náměstků, které jim po jejich protivládním angažmá už sotva někdo zaručí. Ale v zaměstnaneckém poměru se na těchto úřadech uplatnit mohou, a pokud by je chtěli jejich šéfové v jednoroční ochranné lhůtě vyhodit, musela by to odsouhlasit předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová. Tluchořovi, který se původně živil jako podnikatel, zůstává ještě členství ve správní radě VZP, v níž by ho Šnajdr, jako její předseda, zřejmě chtěl udržet.
Ale právě ve VZP, která obhospodařuje 150 miliard korun plateb pojištěnců, a na ministerstvu zdravotnictví, jež se snaží ztrátové hospodaření VZP kontrolovat, by se následky poslaneckého střídání mohly projevit nejzhoubněji. Snaha ministra Leoše Hegera (TOP 09) o větší kontrolu VZP dlouhodobě narážela na odpor předsedy správní rady Šnajdra a ani premiér Nečas se k ministrem požadovanému doplnění správní rady nestavěl vstřícně. To vyvolává obavu, že by ministr Heger mohl být v rámci dalších změn ve vládě odstraněn Šnajdrovi z cesty. Ve VZP by tím došlo k posílení vlivu někdejšího Julínkova náměstka Šnajdra, což by takřka jistě znamenalo otevření cesty k dvojímu zdravotnictví – pro chudé a pro bohaté. Byl by to nejtěžší omyl premiéra Nečase, daleko vážnější než odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Byl by to zásah do sociálního organismu státu na nejcitlivějším místě, který by veřejnost vládě stoprocentně neodpustila. Přebily by se tím všechny – skutečné či domnělé – klady dvouletého působení koaličního kabinetu.
Byla by to škoda i proto, že Nečasova vláda, která se prezentovala jako 'koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci', přes všechny nedostatky skutečně snižuje růst státního dluhu a jen při omezování státní administrativy dosáhla za dva roky úspory 174 miliard korun. Také přijatá protikorupční opatření a růst počtu trestního stíhání korupčníků svědčí pro tuto vládu. I přes složitost druhého pilíře penzijní reformy je její prosazení Nečasovou vládou vykročením ze začarovaného kruhu vysychajícího průběžného systému, který odnaučil lidi pamatovat na stáří a přispěl k demografické krizi. O účasti ve fondovém pilíři sice uvažuje zatím jen asi desetina obyvatel, ale i tak to bude potenciál rozumné investice nejméně pro milión občanů a dostatečný byznys pro správce fondů. Nehrozí ani rozkradení fondů, což dokládá stabilita podílových fondů, které bezpečně spravují stovky miliard více než 10 let.
Naopak stabilně nestabilní setrvale zůstává pozice české vlády. Je to podle většiny expertů i důsledek poměrného volebního systému, který při současném rozložení sil nevyprodukuje silného volebního vítěze. Navíc platí, že demokratický systém nikdy nemůže být ničím jiným než zrcadlem voličů. Jde-li k volbám většina nedemokratických voličů, vypadá volební výsledek podle toho. Nečasově vládě slouží ke cti, že i ve stabilně nestabilním prostředí udržuje byť nestabilní, ale jakous takous stabilitu.