Severokorejské úřady navíc blokují Jihokorejcům vstup do jediné společné ekonomické zóny v Kesongu a na náměstích měst denně pochodují masy odhodlaných obyvatel ochotných položit za svého vůdce život. Alespoň to tak tvrdí vládní televize, která záběry na dělníky hrozící pěstí střídá s obrázky ženských příslušnic ozbrojených sil, jak nabíjejí raketomety.
Je zřejmé, že KLDR a zejména současný vládce Kim Čong-un napíná nervy okolních států až k prasknutí nikoli proto, že by s nimi skutečně chtěl válčit. Severokorejská více než milionová armáda je sice početná, ovšem její porážka by trvala maximálně několik týdnů. A to si pochopitelně uvědomuje nejen on sám, ale také vládnoucí představitelé v Soulu, Tokiu, Washingtonu a koneckonců i v Pekingu.
Stejně tak všichni dobře vědí, že rozsáhlý konflikt může nakonec spustit sebemenší incident u sporné hranice rozdělující Korejský poloostrov, ve střehu jsou všichni a rupnout nervy mohou v této vypjaté situaci komukoliv. I proto spadl kámen ze srdce všem, když před několika dny hodil jihokorejský voják granát na „neidentifikovatelný“ pohybující se předmět. Ještě že nešlo o vojáka z druhé, tedy nepřátelské strany.
Na místě proto není ani zlehčování severokorejských kapacit. Ano, základnu Američanů na ostrově Guam by pravděpodobně nebyli schopni zničit, ovšem jihokorejská metropole ležící od demilitarizované zóny pouhých čtyřicet kilometrů by lehla popelem ještě předtím, než by spojenci armádu KLDR porazili. Jen dalekonosných děl mířících na Soul je totiž jedenáct tisíc, nemluvě o raketách. A také o biologických a chemických zbraních. Takový scénář si ovšem nechce nikdo připustit.
Kim Čong-un, v pořadí třetí Kim, který vládne komunistické Koreji, by určitě rád zasadil nenáviděným imperialistům smrtící úder, konflikt by však smetl i jeho. Zbraněmi proto haraší spíše kvůli situaci doma, tedy ve vlastní zemi. Evidentně si potřebuje upevnit pozici, stále mu není ani třicet let, a to staří kozáci, v uniformách i bez nich, těžce nesou. A hladové i peněžní reformou z roku 2009 zbídačené obyvatelstvo už není ani loajální, ale „jen“ odevzdané.
Otázkou tedy je, proč mladý Kim vše tak, jak se říká, hrotí. Důvodů se nabízí hned několik. Jedním je jeho nízký věk a postavení uvnitř vládnoucího kruhu generálů a straníků. Chce tak ukázat, že na to „má“ a je správně vyvoleným synem svého otce. Ostatně se mu podobá nejen fyzickým zjevem.
Pchjongjang si však snaží vynutit pozornost i na mezinárodní scéně. Po poslední jaderné zkoušce se totiž na stranu západních spojenců v Radě bezpečnosti OSN přidala i Čína, která se zavázala, že přitáhne kohoutky dovozu luxusního zboží do KLDR. Mimochodem právě drahými auty, jachtami i koňaky si severokorejští vládci vždy kupovali loajalitu armádních velitelů.
Čína přitom zůstává prakticky jediným významným spojencem severokorejského režimu, čím dál častěji se jí však vymyká kontrole a chová se jako neřízená střela. Peking nicméně stále odmítá hodit svého zlobivého spojence přes palubu. A je tu také snaha Pchjongjangu získat od mezinárodního společenství potravinovou a další pomoc, tu samozřejmě za ústupky v podobě uklidnění na Korejském poloostrově. Na to, že by se KLDR zbavila jaderných zbraní, ovšem můžeme rovnou zapomenout.
V neposlední řadě však chce Kim Čong-un přimět Spojené státy k jednání. Tedy k přímým rozhovorům, ne k setkání zástupců šesti zemí, tedy obou Korejí, Číny, Japonska, Ruska a USA, jako tomu bývalo v minulosti. Severokorejský diktátor prostě hraje ruletu, a i když má jednu ruku na červeném tlačítku, moc dobře ví, že by ho zmáčknul jen jednou.
