Jsem dalek toho říkat, že za komunistů bylo lépe. Nebylo. Je zcela zbytečné se o tom pouštět do diskuse, protože všechny dílčí argumenty „pro ně“ jsou porazitelné a v důsledku vyvratitelné. Alespoň pro toho, kdo tu dobu žil a přemýšlel o ní.
Je líp, než bylo, ale je k vzteku
V minulém režimu lépe nebylo. Přesto nyní je k vzteku. Díváme-li se kolem sebe: selhává sám systém, a to zejména skrze ty, kdo by měli být jeho nositeli. Strany jako pilíř politické struktury nejsou schopny fungovat tak, jak mají. Nedokážou na sebe vzít odpovědnost, vyvarovat se ubohého škorpení a mstivosti, sjednotit se a odolat tlaku, který je tzv. z vyšších míst, protože z pražského Hradu, na ně vyvíjen. Měly by tím být povinny svým voličům, aby bránily základní atributy ústavnosti, svobody a demokracie a zapomněly pro tuto chvíli na vlastní politické zisky. Nemluvě už o přínosech osobních jednotlivých politiků. Snaha utrhnout v nastalém mocenském boji co nejvíc pro sebe je zřetelná a odpudivá.
Ale abychom nezůstali jenom u stran. Prakticky polovině občanů by zřejmě vyhovoval jakýsi polodiktátorský systém či alespoň autoritářské vedení. Občanské svobody nejsou ve značné části našeho společenství nejspíš nijak váženy. Někteří tvrdí, že k tomu přispělo právě nemožné chování politických stran, které lidi zahnalo do kouta zoufalství. Kousek pravdy na tom je, ale není to pravda celá.
Od okamžiku vzepjetí v konci roku 1989 a v počátku roku následujícího touha po občanskosti brzy vyprchala. Jako by se znovu potvrdilo ono tradované: horoucně se pro něco nadchneme, ale nedokážeme u toho vytrvat. Jestliže dnes nadáváme na strany a politiky, jak nás zklamali, ba oklamali, vzpomeňme si sami na sebe: v roce 1998 byla na voliče zkonstruována neskutečná politická bouda – opoziční smlouva. Kohopak asi po tom volili čeští, moravští a slezští občánci? Opět ODS a ČSSD, opozičně-smluvní strany. A kdopak asi byli naši nejoblíbenější politici? Přece vynálezci a strůjci té opoohavnosti: Klaus a Zeman. Druhého si dokonce vděčný lid přivedl až na trůn. Jako by se (během desetiletí po „sametu“) nechumelilo.
Neházejme všechno na politiky, jsme taky pěkná čeládka! Bez paměti a sebeúcty. Minulý režim nám ohýbal páteře, srdce i rozum a mnozí na něj se slzou v oku vzpomínají. Řada současných politiků z lidí dělala tatrmany a hodně z nás na některé z nich hledí jako na nějaké věrozvěsty a spasitele. Ostatně z jiného, zahraničního a spojeneckého soudku: všichni víme, co k nám přišlo z Ruska, taky nikdo nemůže při současné informovanosti říci, že dnes je to země, která je právě vzorem svobody, demokracie, pořádku, dodržování civilizovaných zákonů a lidských práv. A pořád tam někteří pošilhávají jako po nějaké spáse. Ba jsou tací, kteří se vůči Západu ohánějí Čínou; bylo by, věru, zábavné, jak by kvičeli, kdyby se na nich začaly praktikovat „sociální výdobytky“ potomků „Říše středu“ a předsedy Maa.
Historik Jiří Suk ve své pozoruhodné knize Labyrintem revoluce konstatuje: listopadový zvrat v devětaosmdesátém začal jako revoluce étosu a rychle se změnil v revoluci zájmů. Je to přiléhavá a vyčerpávající definice. Jen bych ještě dodal malou drobnost: také v revoluci nezájmu. Za svými zájmy začali jít ti, kteří byli tzv. „u toho“, ostatní propadli trestuhodnému nezájmu o věci veřejné, tedy svoje. Jenom po zdejším zvyku kverulovali po hospodách, teď už nahlas, protože směli bez rizika. Nyní touží po Spasiteli. Což je stejné jako čekat na Godota. Nepřijde. Jenom nám nějaký manipulátor, který se za něj bude vydávat, počůrá nohy. A budeme rádi, že jenom to, že ne rovnou hlavu.
Zábavní jsou volači po přímé demokracii. Vsadím dolar proti bobu, že většina těch přímo zvolených by nám nakonec po své inauguraci vpálila přímo do tváře jaksi po jánošíkovsku: „Když jste si mě přímo zvolili, tak vás můžu i sníst!“ A my bychom pochopili, že naše otevřené huby, do nichž jsme čekali, že po zvolení našeho miláčka nalétají pečení holubi, se spojily a zosobnily v jednu jedinou tlamu – v tu jeho. A ta že nás lehce spolkne, nezavřeme-li ústa a nebudeme-li držet je i krok.
To jsme to dopracovali za necelé čtvrtstoletí svobody. Tomáš Garrigue Masaryk mluvil o padesáti letech demokracie; po jejich uplynutí by se prý o tento národ už nebál. Inu, uvidíme. Jestli se tu ona plnohodnotná demokracie udrží. Zatím jsme si ji nechávali a necháváme ohlodávat bez zábran. A vlastně jsme v tomto ohledu i my sami dost přičinliví.
Ano, rozhodně je líp, než bylo. Ale je k vzteku.