Tentokrát jeho postavy nemluví dialektem jako v Díře u Hanušovic, již před osmi lety vidělo v kinech více než 150 tisíc diváků, to však neznamená, že jim je dobře rozumět. Herec a režisér Miroslav Krobot se právě vrátil do kin se svým třetím režijním počinem Velká premiéra. Jeho bývalý kolega z Dejvického divadla Pavel Šimčík v něm hraje herce Pavla Šnajdra, jemuž se rozpadá manželství, on ale raději mizí do Olomouce, kde se chytá své první režijní příležitosti, ve které chce zazářit se svou babičkou (Iva Janžurová), bývalou herečkou. V rozhovoru pro ČT24 Krobot mluví o tom, co hledá u svých herců, o Dejvickém divadle, ale i plánech do budoucna.
Pavlovi jeho okolí často nerozumí, neví, kdy mluví vážně, kdy pouze žertuje a kdy jde o svéráznou performanci. Často přepíná z jedné polohy do druhé v rámci jednoho dialogu či jedné situace. Jak těžké bylo něco takového napsat?
Spíš jsme se museli držet zpátky, protože Pavlova hravost a „nevážnost“ funguje ve vztahu k některým postavám filmu, ale ve vztahu k divákům by měly být jeho postoje daleko čitelnější.
V čem přesně by ho diváci měli chápat? V jeho úniku z manželství, které nefunguje, nebo v novém začátku v práci, která může dopadnout všelijak?
Je docela možné, že diváci budou dost dlouho nejistí, na čem mu skutečně záleží. Chápat ho v této fázi je skoro nemožné a není to ani nutné. Ostatně ten samý problém má jeho žena. Čitelnost a následně i pochopení lze u Pavla odečítat jen ze skutků hlavně ve druhé polovině filmu. A tam bych si přál, aby bylo divákovi jasné, kdo vlastně Pavel je a aby mu to uvěřili. Tedy, že prodává po kraji bible.
Šnajdra hraje Pavel Šimčík, který vyseknul postavu, kterou definuje subtilní, stoický, deadpan humor. Vím, že jste mu psali roli na tělo, tudíž si k této poloze asi nemusel hledat cestu?
Vlastně bylo dost inspirativní představovat si během psaní, co by asi reálně řekl nebo udělal Pavel Šimčík. Vybrali jsme si ho pro roli Pavla Šnajdra ještě předtím, než jsme začali psát.
V čem Vám tak imponuje?
Šimčík je neuchopitelná améba s vysokými pracovními nároky, tolerancí k okolí a překvapivě uspořádaným řádem v sobě. Jinak pražský Valach.
Humor není v protikladu s vážností
Nakolik se v herci a režisérovi Šnajdrovi, jeho spontaneitě a citu pro improvizaci promítá váš přístup k divadlu?
S Lubošem Smékalem (spoluscenáristou filmu, pozn. red.) jsme se shodli, že Velká premiéra je ze všech našich scénářů nejblíž tomu, co se označuje jako „vyznání“. Myslíme si, že humor a hravost nejsou v protikladu s vážnými a odpovědnými rozhodnutími.
Vyznání divadlu? Životu? Nebo ještě něčemu dalšímu?
Vyznání míním v uvozovkách. Není to nic ideologického, jde jen o dobrý způsob, jak se dívat kolem sebe a jak případně řešit problémy.
Jediný, kdo Šnajdrovi v jeho improvizačních etudách stačí, je jeho babička, u níž bydlí a zkouší s ní. Proč jste se rozhodl obsadit Ivu Janžurovou? Diváci s ní mají často spojenou určitou aristokratickou vznešenost, tady má ale najednou Touretteův syndrom.
Jsem velmi rád že jsem se mohl s paní Ivou pracovně setkat. A v návaznosti na předchozí odpověď na otázku se dá říct, že komediální schopnosti nejsou v protikladu s aristokratickou vznešeností.
Snímek má určitou genezi, nejprve se jmenoval Komik, pak Šnajdr. Jak složitá byla jeho cesta na filmové plátno?
Původně jsme uvažovali o tom, že souběžně s filmem nazkoušíme v Olomouci i divadelní představení, v němž by vystupoval Pavel Šnajdr a jeho babička. Nakonec z toho z různých důvodů sešlo, což je škoda. A v Olomouci se cítíme dobře, protože město i kraj k nám jsou už tradičně vstřícní.
Šimčík a Janžurová tedy byli původně připraveni svoje postavy zahrát i na divadle?
Ano, mluvili jsme o tom.
Oceňovaný spolupracovník
Velká premiéra je váš třetí celovečerní film, který jste psal s Lubomírem Smékalem. Jak se za ty tři filmy proměnila vaše tvůrčí dynamika?
V porovnání třeba s Dírou u Hanušovic si dáváme víc načas. Důležité je, abychom psali, když nás to baví. V klidu čekáme na nápady a když přijdou, tak je spolu probereme, použijeme nebo zahodíme.
Střihač je Jarosław Kamiński, jenž pracoval na filmech jako oscarová Ida nebo v Cannes oceněná Studená válka. V čem pro vás tkví jeho přínos vašemu filmu?
Spolupráci zprostředkoval Ondřej Zima a Silvie Michajlová, kteří se s Jaroslawem znají delší dobu. Jaroslaw je profesionál a příjemný člověk, který do projektu naskočil s přesným pochopením toho, jaký výraz a rytmus si představuji a inspirativně ho uměl realizovat.
Velká premiéra působí trochu jako taková malá domů, do milovaného světa divadla. Obsahuje drobné gagy – vaše postava Grunta se třeba lekne, když se Šnajdr podívá do kamery v sále. Natočil jste film o divadelnících, v němž se mnozí z nich určitě uvidí a ocení to. Měl jste tohle „své“ publikum v hlavě při psaní scénáře, nebo jste chtěl, aby byla Velká premiéra co nejotevřenější i lidem, co nejsou od divadla?
Abych řekl pravdu, divadelní prostředí jsem dost vyčerpal v seriálu Zkáza Dejvického divadla, a to, že se film odehrává v divadle, nevidím jako výhodu. Je to reziduum toho, že jsme původně uvažovali o filmově-divadelním projektu, jak jsem zmiňoval.
Přistupoval jste k dramaturgické výstavbě Velké premiéry jinak než k seriálu Zkáza Dejvického divadla?
Zkáza Dejvického divadla byla primárně o poetice a humoru Dejvického divadla. Velká premiéra je komedie o docela vážných vztahových problémech a divadlo tady funguje spíš jako inspirativní prostředí a pozadí.
Jaký máte vlastně vztah k premiérám? Nechci se ptát banálně na nervozitu, spíše co pro vás znamená ta chvíle, kdy pouštíte své dílo poprvé mezi lidi a jak se třeba váš vztah k této chvíli měnil v průběhu let?
Mísí se ve mě zvědavost, jak diváci film nebo inscenaci přijmou, s tím, že samotný ceremoniál premiéry nemám příliš v lásce. V průběhu let se na tom nic nezměnilo.
Film jste uvedl na festivalu ve Varech, kde je každá premiéra vlastně velká. Co pro vás tohle uvedení znamená?
Uvedení na festivalu chápu jako ocenění, kterého si vážím a z produkčního hlediska dobrou startovací pozici pro film.
Konec s profesionální kariérou
Velká premiéra se odehrává v malém divadle mimo Prahu, Grunt ve filmu ostatně řekne, že kultura je za trest – malé peníze, velké problémy. Covidová bouře, změny diváckých návyků, vysáté veřejné rozpočty daly některým divadlům ránu. Nezávislá divadla skutečně bojují o přežití. Přežijí?
Myslím si, že to divadla zvládnou. Pamatuji si, že po roce 1989 panoval skoro jednotný názor, že už nikdy nebudou diváci chodit do divadla jako před rokem 89'. A opak se stal pravdou. Nejspíš má divadlo devět životů jako kočka.
Film jste po Varech uvedl v Olomouci, v Šumperku a v Zábřehu. Vy z této oblasti pocházíte, máte k těmto kinům nějaký vztah?
Do kina Mír v Zábřehu na Moravě jsem chodil vždy v neděli v 10:00 na němé grotesky, což byla skvělá zábava stejně jako různý finty, které jsme používali, abychom se později dostali na nepřístupné filmy.
Co teď připravujete dál?
Budu hrát v seriálu Oktopus v režii Jana Pachla a dál se chystám moje hraní ve filmech a televizi zvolna ukončit.
Naznačíte proč?
Chci se volnočasově věnovat divadlu.
