S elegancí, vtipem a jemnou nostalgií zpívala celý život písničky – příběhy o životě, láskách, zklamání i nadějích. Nazývali ji zpěvačkou evropského formátu a první dámou českého šansonu. V roce 2011 odešla z hudební scény a nyní opustila nadobro i svět. 23. března zemřela ve věku 89 let Hana Hegerová.
- Všechnopárty (24. 3. ve 21:00, ČT1)
- Úsměvy Hany Hegerové (24. 3. ve 21:40, ČT1)
- Dokument Hana Hegerová (26. 3 ve 21:10, ČT art)
- Naši v Paříži (26. 3. ve 22:05, ČT art)
- Nešťastně šťastná Hana Hegerová (26. 3. ve 22:35, ČT art)
V rodném listě měla pět jmen: Carmen Mária Štefánia Farkašová-Čelková – neproslavila se ale pod žádným z nich. Narodila se 20. října 1931 v Bratislavě a jméno jí prý vybírala babička, která milovala opery.
Na Hanu Hegerovou si ho změnila už při prvním angažmá v žilinském divadle v padesátých letech. „Lidé by si mohli myslet: hraje špatně a ještě si dá jméno Carmen,“ vysvětlila později.
Koncert za uhlí
Když ji po maturitě na gymnáziu v Komárně poslali pracovat do tamních strojíren, otevřela noviny a našla seznam kurzů. Vybrala si herecký, protože byl nejdelší. „Jsem absolventka odborného divadelního kurzu při Státní konzervatoři v Bratislavě. To bylo z toho důvodu takto ustanoveno, protože na Slovensku najednou bylo hodně divadel a nebylo dost profesionálů,“ vysvětlovala.
Bratislava byla lepší vyhlídka než Komárno, i když dva roky ve slovenské metropoli prý žila za prodanou briliantovou brož a Ottův slovník naučný od maminky. I později se protloukala velmi složitě:
„Bydlela jsem v podnájmu, měla 640 korun hrubého na měsíc, manžel byl na vojně, dítě jsem dala babičce. Nebylo na uhlí a potřebovala jsem ledničku a vysavač. Když mi Rudolf Cortéz sliboval 180 korun za koncert s tím, že jich uděláme dvacet do měsíce, připadalo mi to fantastické.“ Na to, že by jednou mohla být díky svému zpěvu slavnou Hanou Hegerovou, prý tenkrát vůbec nepomyslela.
Na Semaforu zelená
V roce 1954 ji režisér Jiří Krejčík objevil pro hlavní roli ve filmu Frona, ten byl pozvánkou do Prahy. Od začátku šedesátých let vystupovala v pražském divadle Rokoko a také v Semaforu. Angažmá u Suchého a Šlitra jí přineslo roli ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů a také setkání s životní láskou, režisérem Jankem Roháčem.
„Hegerová to neměla jednoduché, když přišla z Rokoka, kde se o ní mluvilo, tak po Praze se říkalo: ,Je tam krásná tmavá Slovenka s krásným altem‘, ale ještě to nebyla hvězda,“ poznamenává k pražským začátkům zpěvačky hudební publicista Jiří Černý.
„Měli jsme jedno dilema se Šlitrem. Zpívala hlavně šansony, ale my jsme na šansony nějak nebyli, ale napsali jsme jich pro ni pár,“ přiznal Suchý. Do repertoáru jí přispěli třeba Zlou nedělí.
Tajemná Carmen nad tlačenkou s cibulí
Podle muzikologa Zdeňka Mahlera uměla na lidi zapůsobit jistou tajemností. „Měl jsem u Carmen Hegerové vždycky pocit, že přichází z veliké dálky. Nemyslím ve smyslu geografickém, ale jakoby z jiného světa. Vždycky jsem si ji spojoval s určitým tajemstvím. Řada děvčat v Semaforu patřila k pražskému folkloru, ale Carmen přicházela s něčím novým. Velmi rychle se s námi sžívala, ale přesto v ní bylo vždycky ještě něco, co ozvláštňovalo její osobní a hlavně pak pěvecký projev,“ popsal své dojmy.
Pro posluchače, kteří si Hanu Hegerovou ztotožňují s náladou písní, které interpretuje, může být překvapením, že byla velkou fanynkou fotbalu a hokeje. A ráda měla také hospodskou atmosféru, u piva sedávala třeba se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. „Jeden z mých intimních přátel mi říkal, že jsem ho zaujala, když jsem si dávala třetí porci tlačenky s pepřem a cibulí,“ přiznala v pořadu Na plovárně.
V pařížské Olympii i v československém vězení
Při angažmá v Semaforu sama sebe nejvíc našla v recitálu H&H s Miroslavem Horníčkem. Na jednom představení zaujala majitele pařížské Olympie Bruna Coquatrixe, který jí nabídl vystoupení v chrámu šansonu. Byla hostem Gilberta Bécauda a Juliette Grécoové, vycházely jí desky u firem Decca a Philips. Zpívala i francouzsky a také německy.
„Vylosovala jsem si finále. Na jeviště jsem vyšla po všech těch star. Věděla jsem, že musím něco vymyslet. A po tom výbuchu, které způsobily, jsem začala zpívat a capella, úplně tiše,“ vzpomínala na jedno z vystoupení z šansonovými hvězdami v Hamburku.
Pak přišla srpnová okupace Československa a Hegerová se vrátila. Doma ji čekaly zákazy a strávila půlrok v pankrácké věznici. Banka jí omylem připsala peníze, aniž by si toho všimla, a poté byla obviněna z krádeže.
„Vím, že i tragická příhoda vám dá sílu pokračovat dál, a dokonce se někdy promění i ve štěstí,“ komentovala později tuto neveselou kapitolu svého života. Za mřížemi si zakázala myslet na hudbu. „Kdybych si připustila, že existuje něco jako hudba, tak by to pro mě bylo velmi těžké,“ byla si vědoma. Po propuštění se hned na pódia vrátit nemohla, dostala zákaz, zpívala tak aspoň v hotelovém baru.
„Text si musím umět obléct“
Přála si být tanečnicí, uměleckou kariéru začala jako herečka, do paměti se ale zapsala především jako zpěvačka – jako první dáma šansonu své doby. I když i v pozdějším věku vyslovila přání, že by ráda přijala také činoherní roli, herecké nabídky z divadla nebo z filmu příliš nepřicházely. A pokud ano, tak spíše epizodní, jako třeba v Hřebejkově Nestydovi nebo Kachyňově Posledním motýlovi (kde se objevila navíc jako zpěvačka).
Coby sanšoniérka dokázala interpretovat jak texty české a slovenské, tak i anglické a německé a především francouzské. Vždy si pečlivě vybírala, co zpívá. „Byla perfekcionista, pečlivě si vybírala a nesmírně náročně studovala svůj repertoár,“ oceňoval Zdeněk Mahler.
„Jsem ješitná a musím věřit každému slovu. Musím se pracně dostat do každého textu, umět si ho obléct,“ říkala sama Hegerová. Její šansony lze najít na albech Recital, Lásko prokletá, Ohlédnutí, Potměšilý host či Můj dík.
Má ráda vanu plnou fialek, ale i hyphy
Na písně z repertoáru Edith Piaf, Jacquesa Brela a dalších jí české texty psali Jiří Suchý, Pavel Kopta, skládal pro ni Milan Lasica i Zdeněk Rytíř. K nezapomenutelným šansonům se řadí i Rozvod, Petr a Lucie, Vana plná fialek, Lásko prokletá nebo Čerešně. Zřejmě největší hit Hegerové – Levandulová – pochází od autorské dvojice Michal Horáček a Petr Hapka, který zkomponoval hudbu.
„Když chce někdo u nás vytvářet šanson, tak s tím úmyslem, že ho jednou bude zpívat Hana Hegerová, že tahle velká zpěvačka přijde a jednou ho zazpívá. Patří ke krásným chvílím mého života, že tahle chvíle jednou přišla…,“ vážil si Horáček spolupráce s nezaměnitelnou zpěvačkou.
Hrou na klavír projev Hegerové podtrhoval téměř od začátku její sólové kariéry až do roku 1990 Milan Dvořák. V posledních dvou desetiletích koncertování ji doprovázeli hudebníci pod vedením Petra Maláska. Podle něj byla Hegerová na „své“ muzikanty náročná, ale i přes svůj perfekcionismus vítala improvizace. Mimo zajeté koleje vybočila i třeba v roce 2008, kdy s předními tuzemskými rapery předělala národní hymnu, protože přece „Hana Hegerová miluje hyphy“.
Za své pěvecké umění obdržela od Václava Havla medaili Za zásluhy, prezident Miloš Zeman ji vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Je také držitelkou francouzského Řádu za zásluhy.
„Moc toho zažívám. Možná v té samotě každý prožitek, každou myšlenku vnímám intenzivněji,“ vysvětlovala si Hana Hegerová, proč jsou její interpretace pro posluchače tak uvěřitelné.
V předvečer svých osmdesátin se rozhodla odejít z pódia. Přesto ještě o rok dříve natočila a vydala kritiky ceněné album Mlýnské kolo v srdci mém, které se stalo třetí nejprodávanější deskou roku. Ze světel ramp odešla jako dáma – ve chvíli, kdy byla vážena, obdivována, milována.
