Recenze: Rimbaud nepřeháněl a Topinka nepřehání o Rimbaudovi

Monografií Vedle mne jste všichni jenom básníci se Miloslavu Topinkovi podařilo nejen složit poctu Jeanu-Arthurovi Rimbaudovi, zároveň neotřele a objevně přiblížit jak život, tak tvorbu jednoho z největších básníků všech dob.

Nepřeháníme snad? Rimbaud, který psal poezii do svých devatenácti a pak se k ní hrubě odvrátil zády, ten že by měl být jedním z největších básníků? Jak k tomu přijdou všichni ti zasloužilí, kteří se své múze zaslíbili na celý život? Všichni ti, jejichž básnická tvorba daleko přesahuje Rimbaudovy pouhé dva svazky?

Přesto Topinka dokazuje, že byl Rimbaud skutečně něco víc. Protože poezie pro něj byla pouze prostředkem, nikoliv cílem. O veršování, jakkoli dokonalé, rafinované, umné, mu skutečně nešlo.

Vidět jinak

Ještě jako šestnáctiletý student napsal ve dvou dopisech slova, jež můžeme vnímat jako jakýsi itinerář jeho další cesty: „Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím. Jde o to dojít k neznámu… Je třeba být vidoucím, stát se vidoucím. Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a vědomým rozrušováním všech smyslů.“

Okamžitě je ovšem nutné dodat, že Rimbaud se svými slovy skutečně řídil a za toto své hledání náležitě zaplatil, protože v téhle hře na život a na smrt není nic, vůbec nic zadarmo… a každý švindl či pokus o něj se vždy vymstí.

Jak napsal básník Rolland de Renéville: „Probudit v člověku schopnost odpovídat nejjemnějším záchvěvům, jimiž jsou tvořeny vyšší stavy hmoty. Rimbaud tak nabývá jasnozřivosti, která mu umožňuje nahlížet skutečnosti, o nichž většina lidí nemá ani tušení… Myšlenky se mu stávají viditelnými jako tělesa.“ Získává schopnost vidění jinak, dotýkání se neznáma. Ale nejen to, on neznámem prostupuje a dostává se za něj.

Došel až tam, kam mohl

Stačí si přečíst Rimbaudovu Sezonu v pekle či jeho Iluminace – sbírku, o níž F. X. Šalda napsal: „Čtu-li Iluminace, mám vždycky dojem až fyzický, že tam krápe ze slov krev zcela hmotně, že tam visí cáry masa slovného, které pohodil dravec, jemuž nemohly dát nasycení.

Hodně se dělá z toho, že v devatenácti Rimbaud na poezii a psaní jako takové zanevřel a věnoval se podnikání a cestám. Je to však prosté: došel až tam, kam mohl – což bylo daleko dál než všichni oni jím zlehčovaní básníci. Stal se skutečně vidoucím.

A vydal se na další cestu, jež skončila 10. listopadu 1891, kdy sedmatřicetiletý umírá. Proč ale neocitovat z jeho Iluminací, a to v Topinkově překladu:

Dost už viděl. Vidina číhala ve vzduchu na každém kroku.
Dost už zažil. Hučení měst, večer i za svitu slunce, bezustání.
Dost už poznal. Zastávky života. – Ó všechna ta Hučení, Vidiny!
Odjezd mezi nové zvuky, nová vzrušení!

Odjezd

Úplně závěrem si dovolím ještě jednou zmínit Šaldu: „Na Rimbaudovi je všecko výjimečné, mimolidské, zázračné… Jeho předčasná zralost… je stejně monstrózní jako všecek jeho další vývoj: za rok stráví a proběhne to, k čemu potřebují jiní celých desetiletí. Jeho revolta je mnohem radikálnější než revolta Lautréamontova… jde ke kořenům věci.

A o tomhle všem je Topinkova mimořádně zasvěcená a také skvěle napsaná kniha, doplněná mnoha neznámými fotografiemi.