Plachý herec a skvělý vypravěč, tak přátelé i kolegové vzpomínají na jednoho z nejslavnějších českých herců Vlastimila Brodského. V úterý 15. prosince uplynulo sto let od jeho narození. Natočil přes sto filmů a ztvárnil řadu divadelních, televizních a rozhlasových rolí. Patřil ke generaci mimořádně bohaté na talenty, proslavil se třeba ve filmech Světáci, Skřivánci na niti nebo Noc na Karlštejně. Celý život také vtipkoval o smrti a zápolil s melancholií. Ve věku 81 let spáchal sebevraždu na své chalupě ve Slunečné na Českolipsku.
Měl pověst plachého umělce a inteligentního člověka, ale i lamače ženských srdcí. Kolegové a přátelé ho nazývali Bróďa. Uznání si vysloužil hlavně pro citlivost, s níž vytvářel portréty lidí v nelehkých životních situacích, stranou pochvaly nezůstala ani jeho technická herecká dovednost. Přesvědčivě zahrát „zapšklého dědka“ dokázal prý už ve dvaceti letech, legendární se stala jedna z jeho prvních divadelních rolí Švejka.
Vlastimil Brodský se narodil 15. prosince 1920 v Hrušově nad Odrou u Frýdku-Místku. Jako gymnazista se s rodiči přestěhoval do Prahy. Ve škole příliš nevynikal, a i proto ji musel často měnit, jeho koníčkem byl ale tanec a step, jeho vzorem pak americký herec a tanečník Fred Astaire. Ještě před maturitou Brodský vystupoval v barech a nějakou dobu byl i tanečním instruktorem.
Herecký talent v něm objevil avantgardní režisér E. F. Burian, ke kterému se dostal právě díky svému tanečnímu nadání. Ještě za druhé světové války tak vystupoval v několika divadlech. Než nastálo zakotvil v roce 1948 na Vinohradech, hrál ještě dva roky v Divadle Satiry. K jeho nepřehlédnutelným postavám plným sebeironie, smutného humoru, zasněnosti i cynismu patřily třeba Bondy ve Válce s mloky nebo stavitel Alquist v R.U.R.
Kariéru naplno rozvinul až v 60. letech, a to především díky spolupráci s předními českými režiséry. Vedl ho třeba Evald Schorm, Jiří Menzel, Zdeněk Podskalský nebo Vojtěch Jasný. Rád tak vzpomínal na Ostře sledované vlaky nebo trezorové filmy jako Skřivánci na niti a Všichni dobří rodáci. Ty se po zákazu v době nastupující normalizace dočkaly uvedení až po sametové revoluci.
Po boku svojí tehdejší manželky Jany Brejchové ztvárnil v roce 1973 roli Karla IV. v oblíbeném muzikálu Noc na Karlštejně. O dva roky později pak získal Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně za hlavní roli ve východoněmeckém filmu Jakub Lhář. Jde o tragický příběh z druhé světové války situovaný do prostředí židovského ghetta. Snímek byl dokonce nominován i na Oscara za zahraniční film.
V roce 1977 potom s mnoha dalšími československými umělci podepsal prorežimní Antichartu, která měla za cíl potopit snahu českých disidentů o prosazování lidských práv. Komunistický režim mu pouhý rok před sametovou revolucí udělil také ocenění Národní umělec.
Herec mnoha médií
Vlastimil Brodský byl úspěšný ve všech médiích, kde se objevil. Do zlatého fondu televize patří například jeho postava policajta v komedii Uspořená libra, kde sekunduje opilecké dvojici Jana Wericha a Jiřího Sováka. K nezapomenutelným patří i jeho děda Drchlík ze sci-fi seriálu Návštěvníci a král ze seriálu Arabela.
Jméno Brodský je spjato také s rozhlasem. Druhého ledna 1961 dal hlas postavičce Hajaji v cyklu pohádkových příběhů na dobrou noc. Díky věhlasu pořadu si na něj tehdy jako na Hajaju ukazovali i diváci během jeho divadelních představení. Skrz skvělé vypravěčství ho dodnes děti znají i z večerníčků o Makové panence a motýlu Emanuelovi.
Melancholik na hranici deprese
Brodský byl známý svojí melancholií. I jeho kolegové na něj vzpomínají právě díky lehce posmutnělému hlasu, jehož zachmuřenost se s lety prohlubovala.
Celý život ho provázely úzkosti. „Každou chvíli byl s tou depkou ve špitálu, on tam měl vyseděný místo, ve vojenské nemocnici už ho dobře znali,“ popisovala jeho první manželka Bíba Brodská.
Zvláštní byl také hercův vztah se smrtí. Jeho kolega a herecký partner Stanislav Zindulka vzpomínal na Brodského černý humor. Popisoval mu například, jaké mají štěstí, že zrovna zlevnily urny, které budou moci využít. Vtipkoval i o tom, že už ve stáří vysedává u topení, aby se připravil na žár kremační pece. „Každej člověk si z věcí, na který je krátkej, má dělat srandu,“ říkal sám Brodský.
„Bral na sebe často bolesti jiných a nic nenechal jen tak, na všechno reagoval, nechci to říkat, aby to znělo bombasticky, ale on sám na sebe často brával smutek ostatních lidí, a proto sám bejval takovej bolavej,“ vzpomínal Zindulka.
Některé prameny u Brodského společně s hercem Milošem Kopeckým uvádějí, že trpěl bipolární poruchou, kterou medicína dříve označovala jako maniodepresivní psychózu. U této nemoci dochází k neovladatelným změnám nálady, a to v cyklech. Nemocný tak prochází obdobím nadměrně dobré nálady a následně obdobím skleslosti.
Manické fáze začínají často náhle a mohou trvat čtyři až pět měsíců. Deprese potom bývají delší, průměrně vezmou šest měsíců, někdy ale mohou trvat i více než rok.
Milovaná chalupa
Po odchodu do hereckého důchodu se čím dál více uchyloval na svou starobylou roubenku ve vesnici Slunečná u České Lípy. Kamarádi ho popisovali jako mimořádně manuálně zručného člověka. Věnoval se především truhlařině a sám si vyráběl mimo jiné točité dřevěné schodiště.
Naposledy zazářil v roce 2001 s dalšími hvězdami a kamarády své generace Stellou Zázvorkovou a Stanislavem Zindulkou ve filmu Babí léto režiséra Vladimíra Michálka. Všichni tři jmenovaní za své výkony získali Českého lva.
V roce 2001 mu pak prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy. K dalším významným cenám patří Thálie za celoživotní mistrovství z roku 1998 nebo Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2002.
Dvě manželství, dvě děti herci
Ženatý byl Vlastimil Brodský dvakrát. Z prvního manželství s Boženou Brodskou měl syna Marka, který je známý především jako hudebník a výtvarník. Zahrál si s ním ale třeba v komedii Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka Rozpuštěný a vypuštěný. V otcových hereckých šlépějích pokračuje dcera Tereza, jejíž matkou je Jana Brejchová. Konec druhého manželství Brodského velice zasáhl.
„Ty vztahy se většinou zhroutěj, já jsem ovšem už psychicky na zhroucený vztahy adaptovanej, připravenej a v tomto smyslu procházím životem, sice zraňován, ale stále živ,“ vzpomínal zpětně na svoje potýkání se ženami sám Brodský.
Na konci života si připouštěl, že se svět řítí někam, „kam bychom si nepřáli, že se vytrácí humanismus, poctivost a svědomí lidí, že svět žije strašně překotně“. „Styděl se, když musel od někoho přijmout pomoc, bál se, že bude jednou na někom závislý,“ popisoval Stanislav Zindulka.
Velmi ho zasáhlo, když navštívil svého kamaráda herce Miroslava Horníčka v nemocnici. Horníček byl tou dobou těžce nemocný a neuvědomoval si už příliš svoje okolí.
Brodský míval záměrně na nočním stolku položenou pistoli. „Víš, Kajínku, to je prostě proto, kdyby sem přišel nějakej zloděj, a nebo kdyby mě přestalo bavit bejt tady s váma,“ vysvětloval přítomnost zbraně svému příteli, rozhlasovému režisérovi Karlu Weinlichovi. Na své chalupě ve Slunečné se 20. dubna 2002 rozhodl zbraň obrátit proti sobě. Nepomohla mu už ani přivolaná záchranka.
Vzpomínat se na něj ale bude především jako na člověka mimořádně nadaného a citlivého. „Domov může být jedině nějakej člověk nebo víc člověků, co jsou schopni chápat moji celoživotní zvýšenou průserovost a nadzvednout mi čumák nad hladinu tý louže marastu dřív, než začnu polykat andělíčky,“ napsal svojí poslední partnerce Táně Kühnelové, o které mluvil jako o svém strážném andělovi, v jednom z dopisů.
