Z moře se vynoří zarostlý a po všech stránkách strhaný muž, aby publiku sdělil jediné slůvko. Tedy, technicky dvě: It's. Tohle jednoduché „It's“ bez přehnané nadsázky změnilo svět komedie, televizní zábavy a dalo vzniknout fenoménu, z nějž komikové, filmaři, scenáristé, spisovatelé a vůbec celá popkultura čerpají dodnes. Přesně před padesáti lety se na britských televizních obrazovkách představila skupinka Monty Python, ze které se stalo synonymum pro naprosto potrhlý humor.
Svět zasáhla komedie, náhlá a brutální komedie. Pythonovský humor bez hranic se rozlétl před 50 lety
Byť jejich show The Flying Circus (Létající cirkus) vydržela v programu BBC pouhých pět let, směsice absurdity, sarkasmu, černého humoru a surreálna se vryla pod kůži publika s vervou rytíře, který s klapajícími kokosy v rukou neochvějně hledá tajemství svatého grálu.
Skupina, která nikdy nezačala
Je vlastně trochu s podivem, že si Pythoni britskou a posléze světovou veřejnost tak získali. Možná v duchu jejich vlastní tvorby lze říct, že úspěch jejich skečů je absurdní. Šestice vzdělaných mladých mužů totiž svůj humor postavila na skálopevném základu znalostí z oblasti filozofie, historie, metafyziky a dalších oborů, do nichž se ponořili na prestižních univerzitách v Oxfordu a Cambridge.
Přesto dokázali John Cleese, Graham Chapman, Eric Idle (zástupci Cambridge) a Michael Palin s Terrym Jonesem (z konkurenčního Oxfordu) spolu s Američanem Terrym Gilliamem zaujmout to nejširší publikum.
Právě univerzitní život této šestice skrývá klíč k pochopení dalšího působení. Nejenže Pythoni získali to nejlepší vzdělání a jejich skeče poté měly patřičnou hloubku, kterou pokryli vrstvou surreálna, ale zároveň si vytříbili své dramatické a spisovatelské dovednosti.
Jen jsme se sešli, udělali seriál a pár filmů. Jakápak skupina? Nežili jsme spolu ani nespali, jeden byl homosexuál, ale nikdo z nás ostatních se mu nelíbil.
Za zmínku stojí především cambridgeská větev. Na tamní univerzitě totiž funguje divadelní spolek Footlights, jehož členy byli právě i vybraní Pythoni. Jméno zdánlivě neznámé získá na významu při vyjmenování jen několika málo dalších studentů, kteří sem kdy vkročili: všeuměl Stephen Fry, dále třeba Jonathan Lynn (Jistě, pane ministře), Hugh Laurie (Dr. House), Douglas Adams (Stopařův průvodce Galaxií) nebo Olivia Colman (Favoritka).
Spolu s divadelními kluby v Oxfordu tvoří tato univerzitní pódia líheň britského talentu a postarala se o nespočet komiků, spisovatelů, herců, producentů, režisérů a dalších „potrhlých“ kreativců. Právě odtud, ze studentského undergroundu, z hlubin moře, se Michael Palin vynořil na pláže televizní tvorby 5. října 1969 a utrousil ono historické it's.
A teď něco úplně jiného
„Dostanete třináct epizod, to je vše,“ prohlásila jedna z chytrých hlav v BBC o něco dříve, než se Palin vynořil. Jenže víc hlav víc ví a šestice Pythonů nakonec natočila pětačtyřicet epizod legendárního Létajícího cirkusu a přepsala jimi dějiny televizní tvorby.
Z nepřeberného množství skečů, jež dohromady lepí půlhodinové epizody, se jen těžko vybírají favorité, kteří by jmenovitě reprezentovali pythonovskou tvorbu v tomto textu, proto pomůže výběr, který samotní Pythoni provedli v roce 2006. Tehdy celá zbylá pětice (Chapman bohužel zemřel téměř přesně před třiceti lety – 4. října 1989) sestavila svůj osobní výběr toho nejlepšího, co kdy předvedli.
Události, komentáře: Před 50 lety se zrodila skupina Monty Python (zdroj: ČT24)
Navzájem se – už poněkud starší a moudřejší, nikoliv však normálnější – muži příliš neshodli, až na jednu vzácnou výjimku. The Fish-Slapping Dance (Tanec rybích políčků) nenominoval pouze Eric Idle, a to nejspíš prostě proto, že v něm zrovna nehrál. Snad tedy můžeme toto několikavteřinové veledílo s hlubokou myšlenkou považovat za neoficiálně nejlepší pythonovský skeč.
Je jich ale celá řada, kdo by neznal Ministerstvo švihlé chůze, svéráznou píseň Spam, muže, který si zkrátka vyjel na kole, nejvtipnější vtip světa, fotbalové utkání filozofů, pokus o přeskočení Lamanšského průlivu, tipy na to, jak potlačit komunistický puč, zatímco pořádáte večírek, hádkovou kliniku nebo…
Bolí mě mozek!
Jakkoliv praštěné jednotlivé skeče jsou – hodně –, nelze si nevšimnout, že skutečně stojí na enormní akademické znalosti komediální skupiny na straně jedné a brilantní schopnosti všímat si chodu okolního světa na straně druhé. Právě schopnost Pythonů nonšalantně a s grácií zachytit absurditu detailů i všeobjímajících témat lidského bytí a konání povyšuje jejich střelené výkřiky do statutu kultovního díla. Právě proto jsou skeče z počátku sedmdesátých let stejně aktuální i dnes.
Humor jako zbraň hromadného ničení. Monty Python slaví padesátiny (zdroj: ČT24)
Vždyť Pythoni se před oněmi padesáti lety okřídlenými gagy dotýkali témat jako sexuální menšiny a i dnes máloco promluví do debaty o rolích mužů a žen ve společnosti tak hlasitě jako šest mužů navlečených do slušivých krajek po vzoru herců z antických amfiteátrů.
Dohodli jsme se, že ženy bude hrát ten z nás, který má nejmenší penis. Ale John Cleese většinou nechtěl, tak jsem je musel hrát já.
A nejenže se britská banda choulostivých témat dotýkala, ona se do nich obouvala s důvtipem, který jí byl vlastní. Svými kousavými satirickými komentáři nenechali na pokoji vůbec nikoho, ani sami sebe. Ostatně jejich mottem bylo, že stále existují lidé, kteří si zaslouží být uráženi.
Pythoni ale neuráží prvoplánově, v tom je jejich síla. Humor této skupiny sice nešetří nikoho a nic, rouhá se, místy schází až k brutalitě a obscénnosti, zároveň je ale plný fantazie, obdivuhodných metafor, a především neustálého napětí, co přijde v další sekundě. Divák to totiž nikdy nemůže ani v nejmenším tušit. Ostatně, Pythoni jsou experty na vtip, jemuž schází pointa.
Co se také vznáší na vodě? Kachna!
Pozvolna je třeba Pythony následovat na filmová plátna, kam se odebrali z televizních obrazovek, mimo jiné i kvůli vnitřním neshodám. A jestli Létající cirkus poletoval a z komediálního nebe bombardoval všechno a všechny, pak jejich filmová tvorba představovala ničivou atomovou zbraň.
Monty Python mají na kontě celkem tři celovečerní – a pochopitelně bizarní – snímky. Na plátně debutovali hned v roce 1974 s historickým exkurzem do dob krále Artuše. Svatý grál plánovali natočit se 150 tisíci librami, jenže ani BBC, ani jiný producent jim je nechtěli svěřit. Podpořili je až umělečtí kolegové: kapely Led Zeppelin a Pink Floyd.
Svatý grál tehdy například New York Times zhodnotily jako úžasně pošahaný podnik, příběh s přibližným začátkem a přibližným prostředkem, který končí, nebo se spíše po nějaké době zastaví.
Poslouchej. Podivné ženy v jezerech, které rozdávají meče, nejsou základem pro systém vlády. Svrchovaná výkonná moc vychází z mandátu veřejnosti, ne z nějaké směšné vodní ceremonie.
Byť si Pythoni berou na paškál Francouze i Brity s jejich historií i soudobými neduhy a spoustu dalších témat, náboženství pochopitelně nevyjímaje, historické kulisy a hraní si s tropy středověkých legend otupují ostří důvtipných narážek. Drtivá kritika se tedy rozpouští ve zvuku klapajících kokosů, písni hrdinného sira Robina, rytířů, kteří říkají Ný, i bojového zapálení hrozivého Černého rytíře, jehož od boje neodradí kdejaký škrábanec na předloktí. Alespoň do té doby, než se objeví pořádkové síly Scotland Yardu…
Je to mesiáš! Já o tom musím něco vědět, pár už jsem jich následoval!
Daleko větší pozdvižení vyvolal snímek následující. Pythoni se opět vydali do historie, tentokrát ale na kuří oka šlápli s důrazem malované nohy z televizní znělky jejich vlastního pořadu. Život Briana už nenaznačuje, ale kritický hřeb zatloukává pořádně hluboko do církevního kříže.
Brian se shodou více či méně šťastných náhod a jedné exkurze na oběžnou dráhu stane mesiášskou figurou a musí snášet všemožná příkoří s touto rolí spojená, třeba i ukřižování. Nebo pronásledování mas tvořených jedinečnými jednotlivci s vlastním názorem.
Chci být ženou. Odteď mi říkejte Loretta. Je to moje mužské právo. Je právem každého muže mít děti, pokud si to přeje. Neutlačujte mě!
Tvrzení, že jedna ikonická scéna střídá druhou, v tomto případě není přehnané. Debaty o tom, jaká zvěrstva Římané v Galileji napáchali, správná latinská gramatika, dohadování se o cenu čehokoliv na tržišti, „ráčkující“ Pilát se svým vlivným přítelem v Římě, který shodou okolností má obzvláště perverzní jméno, a závěrečný hymnus, který tak nějak shrnuje celou pythonovskou filozofii: Always look on the bright side of life. Volně přeloženo, vždy hledej světlou stránku.
Smích je totiž všelék a není moment, kdy by byl nepatřičný. A legraci bychom si měli dělat ze všeho. I za cenu toho, že vzbudíme pohoršení, třeba zrovna v řadách církve, tak jako to zvládl Brian. Protože tak, jak stojí ve zmiňované písni, stejně je to naše poslední šance.
GALERIE
Monty Python
Ale protestantství nekončí u kondomu
Nevyslovenou trilogii pythonovských filmů završuje Smysl života. Jestliže snímky předchozí provokovaly s maskou, Smysl se doslova obnažuje a – opět doslova – skrz naskrz probírá všechny lidské nedostatky, požitky, vlastnosti i tužby. Bůh v sedmi dnech stvořil svět a stihl odpočívat, Monty Python v sedmi aktech shrnují podstatu lidskosti od početí až po smrt, místy i před očima vykulených žáků.
Možná je to právě tento nedostatek respektu k jakýmkoliv normám a pravidlům, který diváky tolik fascinuje. Vystudovaná šestice intelektuálů si za normálních okolností může jen těžko dělat nárok na to, že by oslovila lidi ze všech koutů společnosti, Pythonům se to ale do jisté míry podařilo, byť mají pochopitelně i spoustu odpůrců. Aby také ne, když si založili kariéru na provokaci.
Demokracie a humanitární pomoc vždy patřily mezi chlouby britské armády.
A je to možná právě toto balancování na hrotu meče Černého rytíře, které tolik imponuje i českému publiku, jež si pythonovský absurdní a řízný humor zamilovalo. I díky brilantní práci s jazykem scenáristy a režiséra Petra Palouše, který k pořadu napsal české titulky. Podle něj byla britská skupinka výjimečná jednoduše proto, že se naprosto seriózní a vzdělaní lidé chovali jako blázni. „Monty Python, to je způsob pohledu na svět. Kdo jím projde, dívá se na lidi trošku jinak,“ věří Palouš.
A Pythoni si pro změnu zamilovali české publikum. „Dalajláma byl k pokukání, nikdy se nepřestal smát. Jako národ si ale stojí dost vysoko Češi. Mají ten pocit, že smát se můžete čemukoliv, který mají i Britové. Některé země takový postoj nemají, najdete v nich jakýsi strop smíchu. Česko mezi ně z nějakého důvodu nepatří,“ prohlásil Michael Palin.
Monty Python na každý pád promlouvají do duší fanoušků i po padesáti letech, možná víc než kdy dřív. Oslovují nejen intelektuály, kteří si užívají propracované i prostořeké narážky na akademická témata, ale také kohokoliv, kdo se cítí být svazován společenskými normami, očekáváními i tolikrát propíranou politickou korektností. Loni se ostatně šéf zábavní sekce BBC Shane Allen nechal slyšet, že pořad s „šesticí bílých mužů z Oxbridge“ by se dnes na obrazovky veřejnoprávní televize nedostal.
Naštěstí pro všechny fanoušky Pythonů jsou jejich padesát let staré skeče, písně a jedinečné Gilliamovy animace stále aktuální.
It's… Španělská inkvizice.