Jižní Korea se na letošním filmovém festivalu v Cannes dočkala první Zlaté palmy. Obdržel ji dlouhodobě úspěšný a světově uznávaný režisér Pon Džun-ho se snímkem Parazit. Jeho směs hrubého humoru, drásavého napětí a sociální kritiky nadějně vzhlíží i k dalším oceněním v nadcházející oscarové sezoně. Od 3. října se Parazit „rozšířil“ do českých kin.
Recenze: Jihokorejský Parazit se zdatně přiživuje na třídních rozdílech i precizní filmařině
Zásadním rysem tvorby Pon Džun-ha je poukazování na existenci opomíjených sociálních vrstev ve vyspělé západní společnosti. Film Pečeť vraha (2003) ukázal v pozoruhodných detailech krizové období druhé poloviny osmdesátých let v Jižní Koreji. Explicitní kritiku Pon Džun-ho namířil ve svých dalších snímcích proti mnoha cílům, například americké armádě v Mutantovi (2006), falešně globalizované společnosti v Ledové arše (2013) a bezcitnému kapitalismu v Okje (2017).
S Parazitem zatím slaví, nejen díky ocenění z Cannes, svůj nevětší triumf. Jihokorejská kinematografie zkrátka podobné mezinárodní renomé nepamatuje. Paradoxně své kritické ostří režisér tentokrát namířil právě proti své domovině.
Žánrově nevyhraněná zpráva o společnosti
Jedna z hlavních myšlenek, kterou Pon Džun-ho v Parazitovi zužitkovává, zní, že k dolním 99 procentům patří člověk jen do té doby, dokud si také nenajde někoho, koho může vykořisťovat. Režisérova představa bezcitné a velmi polarizované společnosti se jeví jako námět pro sociální drama, Parazita ale žádná žánrová vymezení nesvazují. Jak Pon Džun-ho prezentoval ve svých předchozích snímcích, nečiní mu problém volně přecházet mezi tóny a náladami. Žánrové hranice soustavně ničí a jeho vyprávění přitom dosahují překvapivé soudržnosti.
Nespočet filmových recenzentů již poznamenalo, že Parazit dokáže fungovat jako komediální satira, pochmurné drama i zástupce tzv. „home invasion“ thrillerů, v kterých se do domácností dostává nezvaný host. Ačkoli je Pon při přecházení z jednoho módu do druhého velmi zručný, publikum neznalé jeho minulé tvorby (kupříkladu Mutanta jako hororu o monstru, satiry a zároveň rodinné komedie) se ve filmu může pocitově ztrácet. Je třeba se připravit na snímek, který žánr podřizuje snaze zpravit o nedostatcích stávajícího společenského uspořádání.
Koncert parazitů
Čtyřčlenná rodina Kimů žije v chudém sklepním bytě. Trvale strádají a zakázky na skládání krabic pro pizzerii je už všechny neuživí. Dospělému synovi Ki-woovi se však naskytne příležitost doučovat anglický jazyk v bohaté rodině pana Parka. Za pomocí diplomu zfalšovaného jeho sestrou Ki-jung místo získá a luxusní sídlo začne pravidelně navštěvovat. Sestru poté pod jiným jménem vmanipuluje do rodiny jako učitelku umění pro malého Da-songa. Následně zajistí vyhazov řidiče, kterého nahradí otec, i služky, jejíhož místa se ujme matka. Infiltrace „parazity“ je tak kompletní.
Účinnost mnoha zvratů a proměn vztahů mezi postavami zajišťuje promyšlená konstrukce snímku. Pon Džun-ho je mistrný ve zdůrazňování vlastností, které jednotlivé figury definují. Poté už stačí jen málo k tomu, aby z jejich interakcí stvořil úchvatný koncert založený na odchylkách a kontrastech.
Parazit
V průběhu vyprávění přitom bravurně zužitkovává mnoho motivů, jejichž úloha se původně jevila vcelku okrajová. Takto se v pozdějších scénách vrací odkaz předchozího majitele domu, porouchaná světla i Da-songova obliba v hraní si na indiány. Jestliže se v úvodu filmu kámen darovaný Kimovým jeví jako bizarní, ale nepodstatný úkaz, buďte si jisti, že bude v dění hrát ještě velkou roli.
Do nejvyšších pater
Pro režisérův styl je opět zásadní schopnost přiblížit své kritické myšlení skrze prostor. Nejzřetelněji je to patrné na pojetí společnosti jako tří symbolických pater. Zatímco nemajetná rodina Kimů obývá sklep, dvojí podlaží vily Parkových svědčí o nesrovnatelně vyšším statusu. Jde svým způsobem o symboliku podobnou odděleným vagonům postapokalyptického vlaku z Ledové archy.
Snaha Kimových tedy směřuje k ovládnutí nejvyšší úrovně. Triumf nastane, když v nepřítomnosti majitelů domu mohou v prvním patře opanovat postel nebo si dopřát hřejivou koupel. Nucený návrat do sklepních prostorů je pak o to bolestivější a vede ke zkratovitým jednáním.
Zcela jiný film
Přibližně v polovině stopáže se zdá, že mají „parazité“ vyhráno. Dynamická střihová montáž nám přiblíží vyvrcholení jejich manipulací. Místo radosti ale Pon Džun-ho vyprávění nasměruje jinou cestou – řešit se začne morální stránka celého podvodu s naléhavě dramatickými podtóny. Zápletka poměrně šokujícím způsobem získá i thrillerovou polohu.
Je překvapující, jak se vršením jednoho odhalení a nepříjemných náhod z Parazita stane docela jiný film. Vše řečené i naznačené v dlouhé thrillerové sekvenci slouží jako předznamenání závěru, v němž se nesouměrnost mezi třídami ukáže jako neudržitelná. Absurdní situaci a dusivé napětí, v kterém jde o všechno, režisér slaďuje perfektním formálním řešením. Střídání rychlého střihu a lehce zpomalených záběrů skvěle zachycuje rozličnost emocí, které celé toto virtuózně zrežírované vyvrcholení přináší.
Bong stejně jako ve svých předchozích snímcích dovádí vše k elegantnímu konci, který zřetelně a možná trochu doslovně formuluje jeho kritické postřehy. Veskrze seriózní a umírněný akcent může posloužit i jako „záplata“ pro ty, které v předešlých desítkách minut zaskočily přechody mezi náladami. Byla-li sociální vnímavost Pon Džun-ha důvodem k zisku Zlaté palmy, tak budiž, nemělo by se ale zapomínat na jeho režijní a scenáristickou zručnost, kterou nám dává okusit různorodé a zdánlivě neslučitelné pocity.