Příběhy mumínků z pera Tove Janssonové zahrnují témata, na která čtenáři v dětských knihách běžně nenarazí. Je z nich cítit strach z nedávno prožité druhé světové války a použití zbraní hromadného ničení, mezi řádky také vyplouvá autorčina odlišná sexuální orientace. Knihy zároveň popisují prostředí inspirované malým ostrovem Klovharu ve Finském zálivu, kde Janssonová se svou životní partnerkou trávila léta. Tove Janssonová se narodila před 105 lety.
Mumínci nejsou jen knížky pro děti. Janssonová do nich ukryla strach z války i homosexualitu
Vlny omílající kamenité břehy, větru odolávající vřes a vrtochy nevyzpytatelného počasí na moři dodávají jejím knihám jedinečnou atmosféru. I kvůli ní si příběhy mumínků oblíbili dětští i dospělí čtenáři. Přestože autorka sama patřila ke švédské menšině žijící ve Finsku, právě Finové její dílo pokládají za národní poklad. Jen těžko lze najít finskou domácnost bez mumíních postaviček nejen v knihovnách, ale i na kávových hrnečcích, kuchyňských utěrkách či ručnících. Mumínci zdobí také letadlo finských aerolinek.
Síla podmanivých příběhů překlenula hranice severské země a zvláštní postavičky se staly světovým fenoménem. Od roku 1945, kdy vyšla první kniha ze série, se po celém světě prodalo přes 35 milionů výtisků, její dílo je přeložené do desítek jazyků. O autorce i jejím díle v rozhovoru mluvil odborník na finskošvédskou literaturu z Karlovy univerzity Jan Dlask.
Narodila se 9. srpna 1914 do umělecké rodiny žijící v Helsinkách. Proslavila se zejména jako autorka dětských knih o mumíncích, hrošíkovitých postavičkách, a jejich dobrodružstvích. Patřila ke švédské minoritě ve Finsku, sama psala švédsky. Kromě dětských knih vydala i několik literárních děl pro dospělé. Knihy Sochařova dcera nebo Kniha léta mají podobně jako ty o mumíncích silné autobiografické prvky, předobrazy postav jsou třeba členové její rodiny. Věnovala se také výtvarnému umění, je i autorkou komiksů a obrázkových knih.
Tove Jansson
Kdo vlastně byla Tove Janssonová? Z jakého prostředí pocházela?
Pocházela z uměleckého prostředí, oba její rodiče byli umělci. Otec byl sochař, pocházel z Finska, a její matka byla grafička a ilustrátorka ze Švédska. Žili spolu v centru Helsinek. I oba její bratři se následně věnovali umění, jeden z nich výtvarnému, druhý fotografii. V domě, kde bydleli, žila i spousta jiných umělců. Pohybovala se okolo nich i vyšší společnost, třeba její dědeček měl vysoké postavení ve finské církvi.
Co autorka představuje pro finskou kulturu?
Je vůbec těžké říct, čím by dnes bylo Finsko bez Tove Janssonové. Odkazy na její knihy se běžně používají třeba v každodenní mluvě a je jedním z nejznámějších a nejčtenějších autorů z Finska. Knihy byly přeloženy do 45 až 60 jazyků, podle toho, jak se to počítá, každopádně je nejpřekládanější autorkou z Finska.
Existují i různá mumíní muzea, v Tampere je jedno včetně archivů, byl po ní pojmenovaný i park v Helsinkách, v oblasti, kde rodina žila. Existují různé pamětní euromince a jubilejní mince s jejími motivy, funguje i tematický park v Naantali a v soutěži Největší Fin získala 19. místo.
Mumínci v parku v Helsinkách
Inspirace z mytologie i blízkého okolí
Mělo na ni vliv i právě specifické prostředí švédské minority ve Finsku?
Číst to tak lze. Dnes do ní patří asi pět procent obyvatel, dříve to bývalo trochu víc. Například mumíní postavičky určitě zobrazují svébytné finskošvédské měšťanské prostředí. Mumíní tatínek, který v jedné z knih píše paměti, by mohl být parodií na oblíbený finskošvédský literární žánr, kterému se skutečně společensky zasloužilí muži vyššího věku věnovali.
Inspiraci pro své postavy vůbec hledala ve svém nejbližším okolí a samozřejmě i ve své rodině. Třeba mumíní maminka nese hodně rysů její vlastní maminky. Vůbec takové věci jako soudržnost rodiny, která je v knihách hodně často přítomná, idyla a důraz na jistotu bývají vnímané jako tyto finskošvédské rysy.
Můžeme tam také objevit ozvuky toho, kdy začínala psát, což je doba druhé světové války. V knihách se často odehrávají katastrofy, je tam cítit trauma. Ale potom se objeví optimistické vize budoucnosti, které souvisejí s idejemi po druhé světové válce.
Někdy se uvádí, že právě i kometa, která v jedné z knih hrozí zkázou celému údolí, v němž mumínci žijí, je metaforou pro druhou světovou válku. Může se interpretovat jako nebezpečí nukleárních zbraní?
Ano, hrozba jaderné katastrofy byla daná těsně po druhé světové válce Hirošimou a Nagasaki, to by tomu odpovídalo také.
Další věc také je, že sama Tove Janssonová byla bisexuální, a bývá shledáváno, že dvě hodně blízké postavičky z mumínků mají zobrazovat pár stejného pohlaví. Ona sama to musela v té době traktovat hrozně skrytě, protože doba byla mnohem méně příznivě nakloněná homosexualitě. Ve Finsku byla trestná až do roku 1971.
Čím nebo kým vlastně tyto postavičky jsou? Co mají mumínci znázorňovat?
Nejsou to ani lidské bytosti, ani takové ty klasické pohádkové bytosti jako třeba víly. Jsou někde mezi. V původní švédštině jsou označováni jako trollové, originální název je Mumintrollet a trollové jsou právě jejich mytologičtí skřítci.
Tove Janssonová
Takže pochází z legend?
Je tam mytologická inspirace ze starogermánské oblasti.
Zmínil jste, jak její tvorbu ovlivňovala závažná témata jako válka a jiná sexuální orientace. Knihy o mumíncích jsou také chvílemi až mysteriózní a temné. Jsou to tedy vůbec knížky určené pro děti?
Může se jednat o literaturu jak pro děti, tak pro dospělé. Ono je tam skutečně hodně temných momentů, objevuje se tam smrt, pocity vlastní nedostatečnosti a pocity osamělosti. To jsou věci, které budou určitě oslovovat víc dospělé. Dalo by se to přirovnat třeba k Malému princi, to je také kniha, kterou můžou číst jak děti, tak dospělí. Právě oscilování na hranici mezi dětskou a dospělou literaturou zajišťuje výborně propracovaná psychologie knih.
První nakladatelství ji odmítlo, druhé udržela při životě
Jak byly tyto knihy přijímány po vydání?
Ze začátku to bylo nic moc. To se týkalo její první knihy o mumíncích z roku 1945, do češtiny přeložené jako Cesta za tatínkem, v níž je dost patrný obraz války. Na ni vyšla pouze jedna recenze, ač pozitivní. Další kniha vyšla následující rok, tam se právě objeví zmiňovaná kometa. Její přijetí bylo trochu lepší, ale kniha se příliš neprodávala a nakladatelství, které ji vydalo, už další knihy odmítlo, protože byly ekonomicky nerentabilní.
Byla nucená přejít k druhému finskošvédskému nakladatelství. Prostředí této komunity je hrozně malé, asi 300 tisíc lidí, a větší nakladatelství jsou tam vlastně jen dvě. U druhého tedy vydala třetí knihu, Čarodějův klobouk z roku 1948. Až tato kniha znamenala průlom. Jak ve Finsku, tak ve Švédsku měla vynikající recenze. Znamenala i průlom mezinárodní, protože byla o dva roky později přeložená do angličtiny. A nakladatelství, které vydalo tuto třetí úspěšnou knihu, později umožňovala pozitivní hospodářskou bilanci a jeho přežití.
My se o těchto knihách ze čtyřicátých let stále bavíme i v roce 2019, fenomén mumínků je patrný třeba skrze televizní seriály. V čem jsou tyto knihy tak výjimečné, že se z nich stal světový fenomén?
Asi to bude více důvodů, je to souhra mnoha okolností. Jeden švédský badatel to vysvětluje multižánrovostí. Ve svých knihách dokázala kombinovat všechny různé žánry jako pohádku, dobrodružné knihy, ale i fantasy a parodii memoárů, vidět je tam třeba i variace na shakespearovské téma.
Lze to vysvětlit i příměrem sněhové koule, věhlasu pomohla různá jiná zpracování, třeba filmy, seriály, divadelní ztvárnění a rozhlasová zpracování, mezi nimi i to japonské, kvůli kterému si spousta lidí myslí, že jsou tyto postavičky původem z Japonska.