Políčko u jména letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu obsadil francouzský literát Patrick Modiano. Spisovatel je pro sázkové kanceláře nejspíš překvapením, jeho jméno se totiž v odhadech příliš neskloňovalo. Mezi favority byla spíš ukrajinská spisovatelka Světlana Aleksijevičová, syrský básník Adonis, Keňan Ngugi wa Thiong'o nebo Milan Kundera. Svou šanci poněkolikáté neproměnil ani „věčný smolař“ Haruki Murakami.
Romanopisec si významné ocenění vysloužil za „umění vzpomínek, díky němuž dokázal zachytit ty nejneuchopitelnější lidské osudy“. Čeští čtenáři mohli tento um posoudit v Modianově publikaci Dora Bruderová, která vypráví osudy mladé židovské dívky (sám autor je po otci židovského původu). Ta se totiž během druhé světové války rozhodla utéct z internátu. Už v osmdesátých letech vyšla v češtině také díla Ulice temných krámků a Rodný list.
Švédové nazvali rodáka z Paříže „Marcelem Proustem naší doby“. Tématy jeho románů jsou ztráta identity, pocit viny, vzpomínky i zapomnění. Třeba jeho román La Place de l'Étoile (nazvaný podle jednoho z pařížských náměstí) je podle agentury AP v Německu označován za klíčové dílo o holokaustu.
Švédská akademie na žádné odhady sázkových kanceláří nereagovala a tradičně mlčela. A dobře udělala, protože ani tentokrát se sázkaři netrefili, což se stalo už loni, kdy si „nobelovku“ odnesla spisovatelka Alice Munroová, které kurzy nedávaly téměř žádnou šanci. Kanceláře tehdy sázely na Harukiho Murakamiho a činily tak i letos. „Murakami je pravděpodobně favoritem čtenářů a je určitě oblíbený také mnohými novináři, ale jeho díla postrádají potřebnou hloubku,“ vysvětluje kritička švédského listu Svenska Dagbladet Elise Karlssonová, proč se na Japonce nikdy nedostalo.
Pozornost se upírala také k Ngugi wa Thiong'oovi z Keni. To, že pochází z afrického kontinentu, pro něj mělo být výhodou. Komise, která laureáty vybírá, se totiž snaží spravedlivě pozornost rozdělovat do různých částí světa a do Afriky cena putovala v minulosti pouze čtyřikrát, naposledy v roce 2003. Veškeré dohady v tomto směru se ale ukázaly býti liché.
Kunderův test češství
Českou literární obec zburcovala nominace Milana Kundery a rozproudila tak řadu dalších debat. Spisovatel žije ve Francii (v Paříži) od roku 1975 a své texty už píše výhradně francouzsky. Mezi tuzemskými literáty se tedy otevřela diskuze, zdali už se nejedná o ryze francouzského autora s českými kořeny. Nejde přitom o jedinou otázka, která se ho dotýká. Velmi často se diskutuje také o Kunderově přístupu a vztahu k rodné zemi.
Jeho knihy nevycházejí v češtině už dlouhou řádku let. Kundera totiž tvrdí, že na překlad do mateřštiny nemá čas, a nikomu jinému tento úkol svěřit nehodlá. Kundera tak rozděluje českou literární veřejnost na kritiky a příznivce.
Například překladatel z dánštiny Robert Novotný se kdysi v Lidových novinách zamyslel nad tím, zda za Kunderovým postojem není něco víc. Uvažuje, jestli je spisovatel po letech života v zahraničí ještě schopen správně uchopit křehké nuance českého jazyka a klade si otázku, jestli je Kundera k překladu svých děl vůbec kompetentní.
Kunderovi fanoušci zase naopak tvrdí, že toto rozhodnutí je důkazem, co pro něj české prostředí znamená a jaký význam mu přikládá. To potvrdil i přítel a kolega Milan Uhde, který několikrát prohlásil, že autor Nesnesitelné lehkosti bytí o rodné zemi vždy mluvil s neobyčejnou účastí. Spisovatel Jiří Kratochvíl se přidává a tvrdí, že v Kunderových dílech výrazně vystupuje vliv rodného Brna a připomněl, že ve své prvotině sám prohlásil, že si bez tohoto kraje nedovede život představit.
Ať tak či tak, obě strany se shodují na jednom: česká kultura potřebuje Milana Kunderu víc než on ji.
