Ostrava – První víkendový den hudebního festivalu v Ostravě se nesl ve znamení davů, mas a čekání. Colours zkrátka praskaly ve švech pod náporem nově příchozích. Ke vstupu se totiž dostali i ti, kteří přes týden pilně pracovali, a v sobotu zaplnili poslední volná místa v areálu. Ať už ve stínech stromů, nebo na horkem sálajícím asfaltu, všichni si společně užívali předposlední den akce. K tomu jim vyhrávala vynikající a pro někoho prozatím nenápadná jména, ale třeba také legenda Led Zeppelin Robert Plant.
Chet Faker by si vzhledově nezadal se zarostlým dřevorubcem z Aljašky. Paradoxně přitom hraje muziku křehkou jako sklo (ne nadarmo se jeho debut jmenuje Built On Glass). Za elektro mašinky se bohužel postavil už za denního světla, jeho downtempo přesto překvapivě znalo publikum nazpaměť. Škoda, že vystoupení nehalila tma, jeho naléhavý projev by vyzněl o poznání silněji.
Jsou Češi „konzervy“?
Oproti zahraničním hudebním festivalům probíhá ten jeden z největších v Česku velmi spořádaně. To pořadatelé jistě ocení. Ale co „lidová tvořivost“ a legrace? Chybí chlupaté kostýmy králíků, medvědů i pohádkové postavičky – na převleky se v Ostravě zkrátka nehraje. Zahraniční festivaly obvykle přetékají šílenými kreacemi, a to nejen v oblasti odívání, ale i chování. Těla popsaná lihovou fixou, ovoce na hlavě, svítivé sukýnky, oblepování lepenkou všeho, co se zrovna namane? To Čechy zřejmě moc neláká. Není to alespoň trochu škoda?
Jako doma se naopak v únavném pařáku cítila Afričanka Angélique Kidjo. V rozvlněných rytmech world music se pokoušela roztančit hrstky těch, jež se vydrželi neschovat do stínu. „Takhle to děláme u nás doma!“ křičela, když na pódium vytáhla několik lidí z davu, aby si s ní zařádili.
To Američan John Grant řešil na druhé stagei o poznání jiné starosti. Folk rocker před dvěma roky na veřejnosti poprvé přiznal, že je HIV pozitivní, a tak se není co divit, že se jeho hudba této věci týká. Upřímnost v textech fandové velmi hlasitě ocenili, a to zejména v hitovce GMF (Greatest Motherf*cker). Impozantní prostory Dolních Vítkovic mu navíc perfektně sedly a dotvořily potřebnou atmosféru samy.
Dlouhé vlasy, zarostlé tváře a džínové… všechno. Příznivci Roberta Planta jsou v davu snadno rozpoznatelní a nutno dodat, že nešlo jen o starší ročníky. Pravdou ale zůstává, že na kdysi fenomenálního frontmana zásadní kapely sedmdesátých let přijela početná kolona aut. Plant se na scénu dostavil v doprovodu sestavy Sensational Space Shifters. Ačkoliv svým vřískotem už nedokáže bořit zdi, pěvecky nešlo o úplný průšvih. Co si však budeme nalhávat, stejně se čekalo na „něco od Zeppelínů“.
Pár takových kousků skutečně přišlo. Stačilo pár tónů Whole Lotta Love / Who Do You Love a všechno, co šedivý kudrnáč doposud zahrál, znělo jako výuka hudební výchovy v mateřské školce. Pětašedesátník má tu nejlepší formu dávno pryč, pohybově tedy nijak neexhiboval, úplně bohatě ale stačilo, že tam je. Ti, pro něž Led Zeppelin znamenali svět, byli šťastní, že hard rocková ikona stojí před nimi, z masa a kostí, a to se nebude jen tak opakovat.
