Během více než padesáti let hudební kariéry Karla Gotta vedle sebe běží dvě linie: česká a německá. Pohled do zpěvákova německého repertoáru ovšem ukazuje, že publikum mezi Hamburkem a Alpami si celé dekády žádalo o poznání jiného interpreta, než jakého si pod familiární přezdívkou „božský Kája“ nese ve své posluchačské paměti jeho rodné Česko.
Německá popularita Karla Gotta je v jistém ohledu natolik specifická, že se může stát i scenáristickým námětem. Když Česká televize před šesti lety odvysílala filmovou povídku režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského Škoda lásky, pronásleduje v ní zlatého slavíka vášnivá fanynka, jejíž byt zdobí Gottovy portréty na polštářích, sklenicích i krabičce zápalek.
V krátké komedii od populární filmařské dvojice se sice jedná o Češku, i tuzemské publikum si je ovšem dobře vědomo vášně, kterou ke Karlu Gottovi cítí některé jeho podporovatelky ze zemí, v nichž se mluví německy.
Česká média ostatně v minulosti čtenářům nabídla i interview se zakladatelkou zpěvákova německého fanklubu a zprávy o nejskalnější stoupenkyni – Hannelore Uhlové z hessenského Darmstadtu – svedly plnit stránky místního bulváru. Mimo jiné kvůli fanynčinu tvrzení, že si pro českého interpreta schovává svou počestnost.
Ohlas, který Gott mezi Alpami a Baltem vyvolával, se přitom vůbec nemusel konat, nebýt soutěžního festivalu Bratislavská lyra a hudebního producenta z nahrávací společnosti Polydor Ossiho Drechslera.
Pošli to do Německa
„Konečně tu byl hlas pro publikum, které, jak známo, tenorům uvěří naprosto vše. Byl jsem pevně přesvědčen, že se Karel stane ve velmi krátké době velkou hvězdou,“ vzpomínal Drechsler v devadesátých letech na okamžik, kdy Gotta slyšel poprvé.
Na bratislavskou přehlídku populární hudby přijel v létě 1966 jako lovec talentů pro německý hudební trh a český zpěvák ho zaujal svou interpretací písně Jaromíra Klempíře a Jiřího Štaidla Pošli to dál.
Ta se také vzápětí měla stát startovacím bodem Gottovy německé kariéry; hned v následujícím roce totiž podepsal s Polydorem smlouvu a Pošli to dál se objevilo na jeho debutovém německém singlu spolu s původně instrumentální melodií ze snímku Doktor Živago doplněnou o sugestivní otázku Weiss du wohin? (Víš kam?). Gottovi na Západě vynesla zlatou desku a otevřela dveře k dalšímu albu, které také zřetelně ukotvilo zpěvákovu německou image.
S interpretovým českým, či snad lépe slovanským původem Polydor pracoval už volbou singlu, tklivým valčíkem z filmové adaptace ruského románu. Právě Drechsler se rozhodl tuto linii akcentovat, a nová deska tak nesla název Goldene Stimme aus Prag, česky Zlatý hlas z Prahy. Pro západoněmecké publikum měl Gott fungovat jako vyslanec krásného a magického města za železnou oponou.
Že byla práce s jistou exotičností východoevropského interpreta prozíravý tah, dokládají i dobové reakce hudebních publicistů. Nejenže byli nadšení z Gottova talentu (plzeňského rodáka v osmašedesátém roce vyhodnotili i jako třetího nejlepšího zpěváka v Německu), ale psali o něm jako Franku Sinatrovi, ovšem s žádoucím přídomkem: Sinatra Východu.
Němčina v téže době dovedla českého tenoristu i do Londýna, když na Velké ceně Eurovize vystoupil jako reprezentant Rakouska v Royal Albert Hall.
S písní Tausend Fenster, jež se v jeho mateřském repertoáru objevuje jako prakticky neznámý song Vítám vítr z údolí, sice skončil až třináctý, německou popularitu tento dílčí neúspěch ovšem nijak nepoškodil. Tamní rádia totiž už hojně hrála další melodii a ta dodnes figuruje i na zdejších kompilacích Gottových best of.
Je přitom příznačné, že ani píseň Einmal um die ganze Welt se do hudební paměti českého publika hlouběji neotiskla, třebaže ji napsal Gottův dvorní skladatel Karel Svoboda a do češtiny jako Hey, hey, baby otextoval již zmiňovaný spolupracovník Štaidl. Němci totiž i díky Drechslerem nastavenému image poslouchali jiného Gotta než Češi a Slováci.
Chyť světlo
Pro československé posluchače představoval Karel Gott nejméně v první dekádě své kariéry jeden z hlasů, který jim může dopřát aktuální hudební trendy. Od swingových ozvuků, ke kterým tendoval ve svých počátcích v divadle Semafor, se totiž v šedesátých letech rychle přiklonil i k rock’n’rollu, což dokládá nejen dodnes populární Trezor, ale i coververze Cesta rájem, která v originále zní jako Crying in the Chapel Elvise Presleyho.
Publikum v západním Německu ovšem tuto průkopnickou úlohu nevyžadovalo a ani nepotřebovalo. Gottovo novum spočívalo v jeho jinakosti, která šla spíš proti aktuálním trendům populární hudby, než aby se je jako v českém případě snažila aspoň stínovat přejímáním dobových zahraničních hitů.
Na německých albech zlatého slavíka proto znějí i takové písně, jako je Kalinka (v Česku v posledních letech známá především v podání ruského armádního sboru Alexandrovci) nebo Moldau, do němčiny nazpívaná Vltava Bedřicha Smetany. Situace, kdy by se nad týmž kusem prolnulo nadšení Prahy i Mnichova či Stuttgartu, nenastávala často – třebaže i západoněmečtí posluchači mohli slyšet ve svém jazyce Lady Carneval nebo Kávu si osladím (jako Ein Stückchen Zucker mehr).
Jednou z nemnoha písní, které se dočkaly srovnatelné popularity v Československu i v Německu, jsou Zvonky štěstí od Jiřího Zmožka. Gott duet s tehdy dvanáctiletou Darinou Rolincovou nazpíval na sklonku roku 1984 pro adventní televizní pořad Na výsluní a verze Fang das Licht natočená hned v následujícím roce sklízela úspěchy v německých i rakouských hitparádách.
„Při vší úctě k textaři Zdeňku Rytířovi se Michaeli Kunzemu podařilo napsat text Fang das Licht, tedy Chytni světlo, který odpovídal duchu doby. Psal se rok 1985, bylo cítit, že končí studená válka, a mnoho Němců si tehdy kladlo otázku, co bude dál,“ vzpomínal později sám zpěvák. „V tom textu byla naděje, i proto podle mě písnička tak uspěla.“
„Oma“ čili „Babitschka“
V německy mluvících zemích Gott platí v první řadě za „Schlager-Sängera“, zpěváka šlágrů středního proudu. Ten navíc působí ještě méně moderně než tuzemský střední proud (jakkoliv část české rádiové produkce zůstává ukotvená v estetice sedmdesátých a osmdesátých let), protože se nebojí opřít ani o Volksmusik podobnou dechovce.
„Je to usedlejší hudba, ale se svými Němci si rozumí. Má pevnou tradici: spojuje německé taneční písně, vlivy swingových hitů, italské kantilény, romantické evergreeny, operety,“ napsal o zpěvákově německém repertoáru pro Hospodářské noviny hudební publicista Pavel Klusák. „Gott se etabloval především jako šarmantní tenor, který vnáší teplo do duší maminkám a později i babičkám – nepěl dominantně pro dcery.“
Slovo „babička“ se v tomto ohledu může jevit jako klíčové, protože jde i o název písně, která bývá v Česku označována za Gottův největší německý hit. Do svižné melodie, jež se blíží hudbě venkovských veselic, zpěvák rozverným hlasem vpletl harmonizující dětskou vzpomínku na babičku, která vařila, tancovala, smála se… a šířila kolem sebe štěstí.
Místo německého „Oma“ ovšem text celou dobu důsledně používá české pojmenování, a zpěvákovi tak v očích německého publika znovu přisuzuje obraz hosta z Východu, tím spíš, že se Gott ani po desítkách let koncertování mezi Rýnem a Dunajem nezbavil výrazného českého přízvuku.
Für immer Gott
Patrný slovanský akcent zůstává i v Gottově poslední výrazné německojazyčné produkci, jakkoliv žánrově představuje spíš úkrok. Výpůjčka hitu kapely Alphaville Forever Young nazpívaná do češtiny jako Být stále mlád a do němčiny s rapperem Bushidem coby Für immer jung k sobě nicméně dokázala přitáhnout i pozornost mladší generace, pro kterou by jinak mohl být tuzemský interpret hlavně hlasem úvodní písně dětského animovaného seriálu Biene Maja.
I Gottova německá skalní příznivkyně Ingrid Kernbachová, která už v roce 1982 zakládala jeden ze zpěvákových fanklubů, ovšem připouští, že se Gottův český a německý ohlas nedají zcela poměřovat.
S ohledem na nastolený hudební kurz totiž „zlatý hlas z Prahy“ na druhé straně Šumavy rezonuje už jenom mezi starší generací, kdežto v Česku představuje nadgenerační kulturní fenomén, a když ministr kultury Pavel Dostál obhajoval zpěvákovu účast na Expo 2000 v dolnosaském Hannoveru, prohlásil: „Karel Gott, ten pro naši zemi znamená totéž co Karlův most.“
