Recenze: Jáchym Topol v Národním divadle. Mnoho slov, mnoho obrazů, ale daleko nedolehnou

Knize Jáchyma Topola z roku 2001 Noční práce, která roztáčí představivost i asociace na plné obrátky, se nyní rozhodli vtisknout jevištní podobu v pražském Národním divadle pod pozměněným názvem Kouzelná země. Jak to dopadlo?

Kouzelná země
Zdroj: Národní divadlo Praha Autor: Martin Špelda

Román nahlížející převážně očima dvou pražských kluků realitu české pohraniční vesnice v létě 1968 je všechno, jen ne přehledný. Skutečnost se volně prolíná s mýty a fantaziemi, se záblesky nadpřirozena, časové roviny se stírají a prostupují, často je obtížné určit, čí perspektivou se na onen mikrosvět zrovna díváme. Nutno rovnou přiznat, že Noční práce se Janu Mikuláškovi a jeho týmu poněkud vzpírá (a dost možná se vzpírá i jevišti obecně, jak vás při četbě Topolovy chrlivé, místy až halucinogenní knihy nemůže nenapadnout).

Dramatizace se patrně snažila zachytit právě onu tekutou realitu i bájivost předlohy a příliš ji „nenarovnat“. Jenže neustálé přeskakování z jednotlivých střípků děje a rozlamování vyprávění do krátkých scén, v nichž je složité vůbec většinu postav a jejich mikropříběhů (o pohybech v čase ani nemluvě) od sebe oddělit, musí pro neznalé předlohy být spíše frustrující a zmatečné než dráždivě neuchopitelné jako při četbě samotné.

Chybí – a vzhledem k nutnosti angažovat dětské herce je to pochopitelné – i pro román dosti zásadní a skutečně strhujícím způsobem vyobrazená „iniciační“ část, v níž drsní venkovští kluci „školí“ Ondřeje, staršího z pražských bratrů, které do rodné vsi ukryl jejich okupanty hledaný otec-výzkumník. Ondřejův stěžejní a částečně ještě dětský pohled a vnímání událostí (divadelní představitel Oskar Hes působí až příliš dospěle), jejichž význam spíše jen tuší, jako kdyby ustupovaly na jevišti do pozadí, inscenátoři se soustředí spíše na topos vesnice jako takový.

Z panoptika vesničanů, zahrnujícího drsnou chlapskou klaku, roztoužené a zmatené mladé dívky i utlačovaného a životem smýkaného fízlíčka, kterému okupací rázně a až obludně naroste sebevědomí, se vyděluje do popředí strýc Ondřeje a jeho bratra, takřečený Polka.

David Prachař je coby tenhle místní pábitel nenápadně, až lišácky podvratný, těžko říct, co myslí skutečně vážně, jako kdyby do tíživé reality vnášel trochu poetické lehkosti, ale zároveň nikdy nebylo jasné, s kým hraje jakou hru (což vynikne především v jeho velice zábavném popichování fízlů). Působí sice méně impozantně a latentně nebezpečně než jeho románový předobraz, o to víc možná překvapí, jak se zachová v samotném závěru.

Celou recenzi Ester Žantovské si můžete přečíst na kulturním speciálu ČT ArtZóna, odkud byl text převzat.