Z výstavy Osudové chvíle Československa - Obrazový příběh století

Obrazový příběh republiky: Na frontě, Prvního máje i na Hradě prožívali lidé osudové chvíle

Stoleté dějiny republiky jsou tvořeny několika osudovými roky. Výstava na Staroměstské radnici tyto Osudové chvíle Československa shrnuje obrazovým příběhem. Smyslem fotografické instalace není zásadní události dokumentárně zmapovat, ale vyprávět o nich prostřednictvím fotografických tematických kolekcí. Výstavní příběh, složený z tří set snímků od padesátky autorů, začíná první světovou válkou a končí záběry tří polistopadových prezidentů. Osudové chvíle Československa lze na radnici prožít do 11. listopadu. Blíže je v rozhovoru představuje kurátorka Daniela Mrázková.

Výstav k výročí vzniku Československa je mnoho. Jak jste se rozhodli pojmout osudové chvíle v jeho dějinách vy? 

Přistupovali jsme k nim trochu jinak, než je obvyklé. Nechtěli jsme ilustrovat historická data, ale vycházeli jsme z kvality jednotlivých autorských a tematických kolekcí a také jsme chtěli přinést něco unikátního, neznámého. 

K unikátním kolekcím patří například vystavené fotografie z první světové války. Jaké svědectví přinášejí?

Tyto fotografie byly objeveny až devadesát let po svém vzniku jako fotografie neznámého vojína. Až když je jejich objevitel, fotograf Jaroslav Kučera, vystavil na Pražském hradě, ozvali se vnuci autora – Jindřicha Bišického. Navzdory tomu, že tehdy používal těžkou kameru, velmi nepohotovou, jeho fotografie mají dynamiku, zachycují rozhodující okamžik a hlavně jsou svědectvím o životě, jaký vojáci žili. Neuvěřitelně dojímavý je například snímek dvou důstojníků, kteří slaví Štědrý večer. 

Následuje okupace Československa německými vojsky v roce 1939. Vystavené snímky jsou dílem tehdy velmi mladého a později velmi slavného fotografa. Kterého?

Ladislava Sitenského, tehdy studenta architektury, který ještě před emigrací stačil fotografovat okupaci. Počasí mu k tomu přihrálo, protože tehdejší sychravý den vytváří zvláštní dramatickou atmosféru.

Další svědectví, tentokrát o východním odboji, zachytil kapitán Jaroš. Jak vzácné jsou tyto snímky?

Jsou dalším unikátním fotografickým objevem. Otakar Jaroš, čítankový hrdina Sovětského svazu, si s sebou vzal do války fotoaparát. Snímky z celého období složitého vzniku československé armády v Sovětském svazu nicméně nebyly známy. Až třicet let po jejich vzniku se objevily originální svitky negativů.

K vidění jsou i fotografie tzv. ročníku 21, tedy lidí, kteří se v tomto roce narodili a byli totálně nasazeni. Čím jsou výjimečné?

Především tím, že je pořídil skvělý fotograf Zdeněk Tmej. Patřil k této nešťastné generaci, která se narodila kolem roku 1921, a byl totálně nasazen jako stovky jiných, nejen českých mužů a žen. Až po letech zjišťujeme unikátnost těchto snímků, protože neznáme ve světové historii fotografie podobnou kolekci z totálního nasazení. Jeho snímky nejsou o událostech, spíše jsou portrétem duše.

Nechybí ani osvobození v roce 1945. Podle jakého klíče jste vybrali fotografie této chvíle?

Bylo to velmi obtížné, protože báječných fotografií z té doby je mnoho. Nakonec jsme vybrali ty, řekla bych, obrazově a obsahově nejkvalitnější. Jsou mezi nimi například snímky fotoamatéra Josefa Zemana, za nimiž je velmi zajímavý příběh. Během dnů Pražského povstání se mu ztratila žena a děti, chodil po Praze, hledal je – a při tom fotografoval.

Letos jsme si připomínali padesáté výročí srpna 1968, při té příležitosti bylo uspořádáno mnoho výstav, jak jste připomenutí těchto událostí pojali vy?

Vybrala jsem pět fotografů. Například fotografa ČTK Libora Hajského, který na rozdíl od všech ostatních v roce 1968 fotografoval barevně.  A fotky od něj jsou velmi dramatické. Stejně jako fotky Jiřího Stivína, jehož známe trochu jinak než jako fotografa.

Video Studio 6
video

Kurátorka Daniela Mrázková provází výstavou

Následuje období normalizace a disentu.

Fotografií z té doby je opět mnoho. Z disentu jsme vybrali tři autory. Oldřicha Škáchu, který fotografoval disent při soukromých setkáních. Ivana Kyncla, který zachytil například Václava Havla s Pavlem Landovským při divadelním představení, a máme tu i kapelu Plastic People na snímcích Jana Ságla, který s ní prožíval všechny okamžiky. 

Fotografie dokumentující normalizaci působí jako nadsázka. Je to záměr?

Nikdo nemohl v té době zakázat fotografovat Vítězné únory a První máje, ale je důležité, jak se fotografovaly. Lidé se bavili. A ironie, absurdita, to je vlastnost české fotografie.

Výstava pokračuje rokem 1989 a polistopadovými událostmi. Jaké fotografie lze vidět v této části?

Rok 1989 jsme rozdělili na tři části. Na předehru, tedy demonstrace, které začaly při výročí srpnové okupace v roce 1988. Druhá kapitola zachycuje dramatický útěk východních Němců přes Prahu na Západ. A potom už přichází sametová revoluce, od zapalování svíček na Albertově až po velmi radostný silvestr. Celá výstava vrcholí částí, kterou jsme nazvali Havel Story, to je příběh zachycující Václava Havla od doby disentu až po dobu prezidentskou.