Jan Burian bude ředitelem Národního divadla až do roku 2025. Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) v pondělí oznámil, že s ním počítá i do dalšího funkčního období. Kromě dokončení rekonstrukce Státní opery nebo zvýšení platů chce přispět k tomu, aby se první scéna konečně stala vítaným členem rodiny evropských divadel, uvedl v rozhovoru pro Události, komentáře. Ptal se moderátor Michal Kubal.
Říkal jste, že jste si to pokračování promýšlel. Jaké byly argumenty proti tomu, abyste setrval dál v čele Národního divadla?
Ta práce je samozřejmě náročná, protože my, jak rozumíme fotbalu, tak u nás také skoro každý rozumí velké kulturní instituci, Národnímu divadlu nebo České televizi, však to znáte. Je důležité, když člověk věnuje energii takové instituci, aby cítil smysl té práce a aby žil v naději, že když jednou na tom postu skončí, tak tu instituci předá v lepším stavu, než ji dostal. Myslím, že první období bylo úspěšné v hlavních ukazatelích, a teď se mi zdá, že máme před sebou plány, které stojí za to realizovat, a stojí za to vydržet.
Minimálně začátky toho prvního období byly velmi bouřlivé. Ministr Jiří Balvín vás odvolal po týdnu, postavily za vás soubory, naopak proti byli odboráři. Jaké bylo chodit v těch dnech, poté co vás znovu instalovali do funkce, do práce?
Situace byla strašně složitá po té ne moc povedené fúzi se Státní operou, poté co se neustále měnili ministři a koncepty Národního divadla. A ten hlavní problém spočíval v tom, že poměrně významná část zaměstnanců Národního divadla přestala věřit jak vedení Národního divadla, tak i ministrům kultury a ministerstvu kultury jako celku. Bylo obtížné – a trvalo to několik let – získat zpátky důvěru, že to, co říkáme, je pravda. Například když říkáme, že nerozpustíme soubor Státní opery a že ta rekonstrukce se nedělá proto, aby se opera zrušila, tak věřte mi, trvalo asi tři roky, než se mě na to začalo ptát, řekněme, už poměrně málo lidí.
A to byl ten bod zlomu, kdy potom zase člověk začne chodit rád do práce, respektive nemá nepříjemný pocit, když jde do kanceláře?
Musím říct, že tam chodím rád. Víte, v Národním divadle je ohromná spousta talentovaných lidí, a přestože to je obří instituce, která se někdy řídí ohromně složitě, tak setkání s umělci, ale i spoustou lidí v technice, kteří opravdu tu práci dělají obětavě, s láskou, cítí smysl toho, proč ta instituce existuje, ne jenom na tak krásném místě, ale s tak zavazující historií. To je něco, co se ne každému divadelníkovi podaří. Beru to pořád jako štěstí, že mám možnost na tomhle místě pracovat.
Jak se za těch pět let změnilo Národní divadlo?
Myslím, že vstřebalo všechny ty změny, kterými procházelo, že se ho podařilo lépe zorganizovat, a hlavně si myslím, že získává postupně důvěru diváků, což vidíme na zvyšující se návštěvnosti, zvyšujících se tržbách, ale také to vidíme na velmi významném zájmu sponzorů a partnerů. My jsme nejúspěšnější kulturní česká instituce, co se týká partnerských vztahů i s komerční sférou. Zajímavý údaj je například to, že Národní divadlo z hlediska procent rozpočtu, která jsou kryta sponzorskými prostředky, už se může rovnat s takovými divadly, jako jsou v Mnichově, Berlíně, Vídni a podobně.
Velmi často říkáte, že chcete, aby se proměnily státní instituce na veřejné instituce. Jak se vám to daří u Národního divadla?
To je otázka pro ministra kultury a pro vládu, protože já už pracuju v téhle branži několik desítek let a od roku asi 1993 o tom diskutujeme pořád dokola. Já mám čisté svědomí v tom, že jsem Národní divadlo připravil na to, aby mohlo fungovat i v jiných, flexibilnějších legislativních a ekonomických podmínkách, a dál je to opravdu na těch, kteří zodpovídají za tu politickou podobu řízení kultury.
Vaše ideální, vysněné Národní divadlo, jak by vypadalo?
Nevím, jestli ideální, ale divadlo v daleko lepším stavu se skládá z opravdu samostatných uměleckých souborů, které nejenom dělají samostatnou dramaturgii, ale také hospodaří na svůj vlastní účet, s velmi malým efektivním ředitelstvím, které opravdu určuje jenom strategii a základní metodiku řízení, podobně jako je tomu ve Vídni nebo v Berlíně, v těch velkých rozhodujících evropských nebo středoevropských divadlech. A taky Národní divadlo, a to je, myslím, reálné pro to příští období, by mělo být normálním, pozoruhodným a vítaným členem rodiny evropských divadel. To zatím ještě nejsme.
O amerických prezidentech se často říká, že teprve ve druhém funkčním období se ukáže politika, kterou chtěli dělat, že ve druhém funkčním období bojují o své místo v historii. Jaké bude vaše druhé funkční období?
Doufám, že až budu končit to druhé funkční období, že se o Národním divadle bude mluvit jako o divadle, do kterého začali jezdit lidé ze zahraničí a začali vnímat české divadlo jako takzvaně referenční místo třeba pro interpretaci české opery nebo pro tanec. Za druhé věřím, že to bude divadlo, které bude mít dokončenou rekonstrukci Nové scény a vybuduje nový, moderní prostor pro kvalitní soudobý repertoár, nejen činoherní, ale samozřejmě také hudební a taneční. A také to bude divadlo s novým zázemím, které už nebude vyrábět dekorace v historickém centru hlavního města Prahy a nebude couvat s každým kamionem přes Vinohradskou třídu.
Určitě také divadlo, kde všichni berou plat, který by odpovídal tomu, co bychom očekávali v Národním divadle.
Když jsem do Národního divadla nastoupil, tak třeba plat v orchestru byl 22 tisíc korun. Dnes jsme se posunuli k průměrnému platu v České republice, ale když si vezmete, že chcete-li hrát v Národním divadle na housle, musíte to dělat od šesti let a ještě k tomu musíte mít talent a musíte to dělat každý den, tak samozřejmě průměrný plat je málo. To samé se týká třeba technických profesí, na které často zapomínáme. Tam jsou dvanácti- nebo šestnáctihodinové směny a ti lidé si zaslouží aspoň normální ocenění. Já věřím, že v tomhle se pohneme. Dokonce to je jedna z věcí, která se teď prosazuje nejlépe.
Vy osobně budete režírovat ke století republiky Smetanovu Libuši. Co chystáte, bude to vzhledem k té příležitosti klasické pojetí?
Složil jsem tým z bývalého ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka, scénografky Kateřiny Štefkové, hudebního ředitele Jarka Kyzlinka a Petra Zuzky, který byl dlouhá léta šéfem baletu, a rozhodli jsme se pro inspiraci českým malířstvím a sochařstvím 19. století a chceme přes tuhle tu inspiraci ukázat k hodnotám a svorníkům, na kterých by snad měla stát česká společnost a po kterých Smetana volal. Hlavní téma je svornost. To je takové slovo, které už se moc nepoužívá, ale v té opeře se neustále opakuje, že budeme-li svorní, to znamená, budeme schopni vést dialog a ten dialog bude založen na hodnotách, které sdílíme, budeme úspěšnou společností. Nepodaří-li se nám to, zanikneme v daleko silnějším světě.
