Pády i vítězství, život plný dramat i komedií. Vlasta Chramostová, herečka a bývalá disidentka, vydala ve svých jednadevadesáti letech druhou knihu vzpomínek. Jmenuje se stejně jako její první memoáry: Byl to můj osud, s podtitulem „na přeskáčku“.
Knihu, kterou psala šest let, představila Vlasta Chramostová tam, kde v 65 letech začala jako herečka svou novou kariéru – v Národním divadle. „První část mého života byla herecká, druhá disidentská a ta třetí byl život návratů. Život mi jako bonus dal ještě dvacet let na jevišti a já jsem byla nekonečně šťastná,“ vzpomíná Chramostová.
Návrat na jeviště po roce 1989, přiznává herečka, nicméně provázela velká tréma: „Pamatuji si, že jsem stála ve Falkenštejnovi v kostýmu Anežky Přemyslovny a srdce mi tak bouchalo, že to bylo vidět i na kostýmu. A já si říkala: No blbče, přece tě teď neraní mrtvice!“
Právě návrat k divadlu zachycuje v nové knize. I tentokrát se ale na přeskáčku vrací do méně radostné minulosti. Už v prvních memoárech před dvaceti lety psala otevřeně a sebekriticky. Vyznávala se i z vlastních selhání, jakými byla třeba vynucená spolupráce s StB.
„Aby člověku bylo uvěřeno, musí dát na trh sám sebe. Svou blbost, své chyby, své omyly,“ nepochybuje Chramostová.
Změna přišla v roce 1968. Kvůli nesmiřitelnému vystupovaní proti sovětské okupaci a následně podpisu Charty 77 jí režim zakázal to, co měla nejraději – na jeviště nesměla sedmnáct let. Hrála jen doma, tajně pro přátele v bytovém divadle.
Viděla jsem nevídané, slyšela neslýchané, poznala strach, radost, slzy, lásku i zradu, pocty na hlavách nehodných i malost velkých. Ale byl to můj osud. Shrnuje svůj života sama Vlasta Chramostová v závěru knižních vzpomínek.
