Počátkem 80. let minulého století slavila kapela Extempore úspěchy se svým programem Velkoměsto – ovšem pouze na poloilegálních koncertech. Nahrávky, které tehdy vznikly, a po listopadu vyšly oficiálně, byly syrové, autentické, ovšem s limity danými okolnostmi jejich vzniku. Nyní vychází Velkoměsto v nové, kvalitní studiové nahrávce.
Aby se to nepletlo, pod titulem The City / Velkoměsto, jej nahrála skupina nazvaná Mikoláš Chadima & The Ex Extempore Members. Dobré je ale předem uvést, že prvotní motivací nebyla potřeba kapelníka, saxofonisty, zpěváka a téměř výhradního autora Mikoláše Chadimy nějak vylepšovat minulost nebo se k ní vracet.
Duch punku a experiment
„Nejsem příznivcem návratů,“ píše v bookletu, zároveň ale vysvětluje, proč tedy k onomu ohlédnutí došlo: pro koncert k 40. výročí Extempore jeho bývalí členové pořad nazkoušeli a poté, co zjistili, jak dobře se jim po letech spolu hraje, se nakonec rozhodli jej kvalitně nahrát.
Aby to ovšem nebylo nějaké pouhé přehrání ve stylu stonesovské Satisfaction, Chadima jednak obsazení rozšířil o klávesy a trombon, zároveň místy písně textově i hudebně se svými kolegy aktualizoval. A dobře tomu, máme tak k dispozici Velkoměsto model 2018. Zároveň netřeba obě verze porovnávat – jsou zkrátka jiné, a dobré, každá po svém.
Hudebně bylo Velkoměsto ukotveno v kvasu konce 70. let, kdy se po nástupu – a odeznění – punku objevilo velké množství kapel, které se jednak inspirovaly již zmíněným punkem, a to leckdy ani ne tak prvoplánově, ale spíše jeho duchem a přístupem k tvorbě, tak také všemožnými dalšími experimenty, etnickou hudbou, elektronikou či soudobou klasikou.
A v případě Chadimy (ale i dalších tehdejších nezávislých, v naprosté většině zakazovaných či zakázaných kapel) i tísnivou atmosférou reálného socialismu a všeobecného marasmu stále tuhé normalizace. Písně Velkoměsta tak byly nejen hudební, ale i textovou výpovědí o své době, jejím krutým, ale pravdivým odrazem.
Nejčernější humor
Stačí si poslechnout hned úvodní Ráno, s neveselým motivem cesty do práce, ke všemu pěkně absurdním: „Pěšky jdou / Vykolejil / Autobus!!!“ vyšperkovaným krátkým, lehce free motivem kláves, či Rozhovor neznámých cizinců, vedeným pro jistotu (jejich? naší?) neznámým jazykem („Rask sou re sidoro / Mes tá ra sijaka / Enren pox tá“).
Jako by se o realitě již nedalo vůbec mluvit, jako by se z toho všeho jazyk sám, prostředek komunikace, zbortil. Anebo třeba morbidní Závody ve skocích z Nuselského mostu, se všemi obvyklými závodními proprietami: rozhodčími, startovními čísly, dechovkou… ano, možné bylo vše, realita přecházela volně v absurditu a naopak.
Byla již zmíněna inspirace, kromě černého, nejčernějšího humoru, kafkovského i haškovského, je dobré zmínit hudební stránku: přestože byl Chadima dobře obeznámen se vším, co se tehdy v zahraničí mezi podobně laděnými soubory dělo (ostatně, při svém výjezdu do Anglie v roce 1981 s některými londýnskými muzikanty Velkoměsto zahrál koncertně), jeho skladby byly zcela osobité. A to nebylo (a není) tak běžné, je proto jen dobře, že nakonec k nahrání nové verze svého legendárního Velkoměsta svolil – protože, tolik se toho zase, v jistém ohledu, nezměnilo.
